Vize udržitelného rozvoje pro naši generaci (3. díl)

Při pohledu dozadu se tok dějin zdá vysvětlitelný. Je pochopitelné, že průmyslová revoluce začala zrovna v Anglii. Je vysvětlitelné, proč velká hospodářská krize usnadnila nástup nacizmu v Německu. Je logické, že zdevastované evropské velmoci nemohly po válce udržet své koloniální panství. Je zřejmé, proč ropný šok vedl k energetické a ekonomické revoluci, která později pomohla uzbrojit Sovětský svaz. Každá z uvedených událostí zásadně ovlivnila lidský rozvoj a podmínky života na této planetě. Pohled do budoucna již tak jednoduchý není. Proto jsme v druhé části vyjmenovali deset trendů, které budou určovat rámec pro další rozvoj světa. Jsme jako Keynes, který ve Versailles předpověděl hospodářskou krizi i druhou světovou válku. Ba co víc, jsme jako Keynes, který mohl na základě této zkušenosti formovat poválečný mezinárodní systém. Systém, který vydržel fungovat dvě generace, aby byl nakonec překonán a nahrazen novým rozvojovým paradigmatem. Historický exkurz, který jsme podnikli v první části, nám zároveň dodává pokoru. Žádné rozvojové paradigma netrvá věčně. Ani Cíle udržitelného rozvoje, které s velkou slávou vyhlásí OSN v září 2015, nebudou věčné. Stanou se však užitečným vodítkem alespoň do roku 2030. Užitečným vodítkem pro příští generaci lidí, kterým není lhostejný osud nejchudších obyvatel planety, ani planety samotné.           

Změna pouze v jednom písmenku?

Deklarace tisíciletí v roce 2000 přinesla přelomový soubor měřitelných cílů rozvoje (Millennium Development Goals – MDGs). Jak svět vypadá 15 let poté? Hlavní cíl – snížit počet extrémně chudých – se podařilo splnit globálně. Stále  ale přetrvávají velké regionální rozdíly. Největší zásluhu na splnění MDGs nese Čína a ostatní země východní Asie, zatímco jižní Asie a subsaharská Afrika zaostávají. Z analýzy dosavadních MDGs plynou tři ponaučení.

Za prvé, MDGs byly dostatečně ambiciózní, neboť některé země je splnily a jiné ne. Kromě finančních cílů (příjem dolarů na hlavu) se ještě náročnější jevily nemateriální cíle (dětská úmrtnost, přístup ke vzdělání apod.). Za druhé, MDGs se příliš soustředily na hranici chudoby (1,25 dolaru na den), čímž ale vynechaly masy lidí žijících nad touto hranicí, které nicméně také usilují o lepší život. A za třetí, MDGs kladly důraz na sociální dimenzi rozvoje, zatímco podcenily ostatní dimenze (ekonomickou, environmentální a hlavně politickou).

Ponaučilo se mezinárodní společenství, když definovalo nové cíle udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals – SDGs)? Cíle si udržely ambici svých předchůdců – zatímco MDGs mluvily o snížení hladu o polovinu či lidí bez pitné vody o dvě třetiny, nové SDGs mluví o globální nule, tj. prahu, pod který by žádná lidská bytost neměla klesnout. Kromě extrémní chudoby se nové SDGs zabývají také nerovností mezi všemi vrstvami obyvatel. Nestačí splnit SDGs v průměru, ale pro muže i ženy, mladé i staré, etnické menšiny a jiné vrtsvy společnosti. Tím se SDGs stávají opravdu univerzální agendou, která se týká každé země a celého lidstva.

Jak už svědčí název, SDGs přidávají položky zejména v environmentálním pilíři rozvoje. Tím se ale stávají příliš komplexní. Ne, že by samostatný cíl pro čistá moře a oceány nebyl důležitý. Ale SDGs tím ztrácí důležitou přednost – jednoduchost a srozumitelnost široké veřejnosti. Zatímco osm MDGs umělo vyjmenovat dítě, sedmnáct SDGs je složitých i pro experta. Navíc se rozpadají do celkem 169 indikátorů, čímž brání, aby se staly opravdu praktickým vodítkem pro rozvojové agentury.

Generální tajemník OSN, vědom si této komplexnosti, zobecnil cíle do pěti zastřešujících supertémat, která zhruba odpovídají dimenzím udržitelného rozvoje. Tato supertémata se dají shrnout jako „pět Pé“: Populace, Planeta, Prosperita, Právo a Partnerství. Pojďme si je jedno po druhém rozebrat podrobněji.

Populace a její chudoba

Na začátku počítání v roce 1990 žilo na Zemi 42% lidí s méně než jedním a čtvrt dolarem na den. V roce 2015, který je cílovým rokem pro MDGs, je těchto lidí jen 15%. Pokrok však nebyl ve všech regionech světa rovnoměrný a zhruba stejný počet lidí (918 milionů) zůstane uvězněn v extrémní chudobě i po roce 2015. Nové SDGs si proto kladou ambiciózní výzvu dokončit to, co MDGs dokázaly jen napůl. Ekonomové spočítali, že je v silách lidstva se do roku 2030 přiblížit „absolutní nule chudoby“. Zbytek (cca 3 % populace) by tvořila hrstka izolovaných kmenů, žijících tradičním přírodním způsobem života, pro které pojem 1,25 dolaru stejně nic neznamená.

Představa absolutní nuly zní lákavě, ale nezapomínejme, že dolarová chudoba je jen jednou z dimenzí chudoby. Ostatní MDGs, jako je omezení dětské a mateřské úmrtnosti nebo přístup k sanitaci a pitné vodě, se daří naplňovat ještě pomaleji. Zatímco věk dožití se zvyšuje ve všech zemích světa, jeho dopad bude na různé země různý. Vyspělé země se musí vypořádat s dopadem stárnutí populace a se stále dražšími náklady na medicínské technologie. Chudé země se mohou těšit z demografické dividendy, tj. vysokého poměru produktivních obyvatel. Úspěch v boji proti HIV/AIDS, malárii a tuberkulóze může znamenat jejich úplné vymýcení. K poklesu nemocí v Africe přispějí efektivní metody pro zmrazení a převoz vakcín.

Vzdělání je klíčem k budoucnosti každé země. V rámci MDGs udělalo mnoho chudých zemí významný pokrok směrem k univerzální školní docházce. Do roku 2030 by všechny děti, dívky stejně jako chlapci, měly absolvovat alespoň základní školu. V odlehlých místech bez učitelů k tomu přispějí masové on-line kurzy. Ovšem vzdělání není pouze o kvantitě, ale také kvalitě. Neustálý technologický pokrok klade stále větší nároky. Aby masy lidí v chudých zemích získaly kvalitní pracovní místa, budou muset předtím získat kvalitní vzdělání. A pracovní místa se podaří vytvořit jen, když bude fungovat ekonomika.

Prosperita a růst

Cesta ke globální nule nebude vůbec snadná – je jednodušší snížit počet chudých ze 100 na 90 milionů, než z 10 milionů na nulu. Ekonomové tomu říkají klesající mezní užitek. Dosud stačil k omezení chudoby ekonomický růst jako takový, který propadával společností (tzv. trickle-down efekt). Ve zbývajícím období bude ale důležitější kvalita růstu a distribuce mezi všechny skupiny obyvatel. Sociální programy partnerských zemí a rozvojová pomoc dárců budou muset být daleko cílenější (např. po vzoru brazilského programu Bolsa Família) a budou muset pojmout chudobu ve všech jejích tvářích. Lepší cílení rozvojových intervencí usnadní začínající statistická revoluce (big data).

Ve vyspělých zemích může docházet k růstu produktivity i bez růstu zaměstnanosti. Kapitál a stroje (umělá inteligence) budou nahrazovat nejen rutinní práci, ale nové technologie budou prorůstat i do profesí, které dosud zastávala střední třída. V chudých země je pracovní síla stále levná, takže se vyplatí zaměstnat dělníky, než drahé stroje. Přesto chudé země nemohou nečinně čekat, až si k nim kapitál najde cestu. Musí vytvořit příznivější prostředí pro podnikání a investice. Dnes jsou bohužel často zmítány nekonečnou korupcí, byrokratickými celními předpisy, děravou infrastrukturou i nefungujícími bankovními službami, které investory odrazují. Investice do infrastruktury – dopravních a energetických sítí – budou nesmírně drahé, ale slibují mnohanásobnou návratnost. Proto je třeba do řešení kromě zdrojů vlád a dárců zapojit také soukromý sektor ve formě public-private partnerships.

Doplňkem ke globalizaci musí být také větší regionální integrace. Pokud je dnes spojení dvou afrických měst levnější přes Evropu než přímo, je něco v nepořádku. Rozparcelování Afriky na padesát národních států dávalo smysl v době kolonií, ale v globalizovaném světě je překážkou pro vytvoření velkých trhů a úspor z rozsahu. Snaha o odstranění chudoby cestou ekonomického rozvoje bude ústředním tématem rozvoje i po roce 2015. Chudoba je ale relativní pojem, proto se společnosti budou muset vyrovnat i s problémem narůstající nerovnosti.

Právo a spravedlnost

Dosavadní MDGs se tvářily, jakoby 1,24 dolaru byla ještě chudoba, zatímco 1,26 dolaru už ne. Cesta k prosperitě je však mnohem delší. Země se středním příjmem začínají na denním příjmu 2,8 dolaru na hlavu, vyspělé země pak na 34 dolarů na hlavu (pro srovnání, příjem Čechů je 74 dolarů a Norů 149 dolarů na den). A stále jde pouze o průměrná čísla, většina lidí se pohybuje pod průměrem. Nerovnost tak existuje nejen mezi zeměmi, ale i uvnitř zemí. Zatímco rovnostářské skandinávské země i bývalé socialistické země mají tzv. Giniho koeficient pod 30%, některé latinskoamerické země a Jihoafrická republika přesahují 65%. U nerovnosti nikdo nemluví o absolutní nule, neboť to by byla komunistická utopie. Mírná nerovnost lidi stimuluje, pokud se relativně chudší lidé snaží vlastní pílí dostat do vyšších tříd. K takové sociální mobilitě ale musí dostat šanci.

Ideálním cílem rozvoje by proto neměla být rovnost výsledků a příjmů, ale rovnost šancí a příležitostí. Bohužel, stále více lidí má pocit, že jsou vyloučeni z výhod pokračující globalizace a technologické změny, a to na úkor úzké skupiny bohatých elit. Tento pocit se týká zejména tzv. střední třídy, která vždy byla zárukou stability a vítězství umírněnosti nad vášněmi a fanatizmem. V poslední době jsme svědky veřejných protestů v dosud stabilních zemích se středním příjem, jako je Thajsko, Brazílie či Turecko. Protestní hnutí se nevyhýbají ani nejbohatším zemím (např. „Occupy Wall Street“). Zatímco Francie koketuje se 75% mezní daní pro nejbohatší vrstvy a Německo zvyšuje minimální mzdu, v některých pokrokových zemích se experimentuje s univerzálním příjmem (Marx by jistě cítil zadostiučinění).

Politici a vládnoucí elity na tyto problémy jen těžko hledají odpověď, zatímco dosud obyčejní lidé se snadněji organizují prostřednictvím sociální sítí a internetu. V příští dekádě zřejmě budeme svědky mnoha další nepokojů a zvratů, které otřesou celými společnostmi, ekonomikami a režimy. K vymýcení chudoby na absolutní nulu tak musíme přičíst zvládání nerovnosti jako druhý pilíř, určující globální rozvojový rámec po roce 2015. Třetím pilířem pak bude udržitelnost – lidé se musí naučit žít v harmonii nejen sami se sebou, ale i s přírodou.

Planeta a udržitelnost

Základem udržitelnosti je uvědomit si duální funkci přírodního kapitálu. Pitná voda, čistý vzduch, úrodná půda a zdravé lesy nejsou pouze vstupem pro ekonomickou produkci, ale jsou také poskytovatelem životního prostředí a blahobytu. Je třeba změnit základy ekonomického myšlení, respektive se vrátit k těmto základům. Každý žák ekonomie si vzpomene na první lekci, kdy učitel představuje graf poptávky a nabídky. Protože však užitek neumíme měřit, řekne lektor, nahradíme ho cenou. Žáci na první hodinu zapomenou, vystudují a stanou se z nich inženýři, manažeři a politici. A v celém svém profesním životě používají ekonomii, která je vesměs racionální, až na jeden detail – tržní cenu zaměňují za užitek.

Je s podivem, že lidská společnost s takovouto chybou ve své DNA vůbec funguje. Žádný počítač, stroj ani robot by s podobnou chybou v operačním systému nefungoval. Proto lidstvu prospěje návrat do první lekce ekonomie. Jaký nastane rozdíl, když nahradíme jeden špatný gen (tržní cenu) za správný gen (užitek)? Zmutovanou ekonomii a společenské vazby na ní závislé nahradí zdravá ekonomie, která povede ke zdravé společnosti a ke zdravé přírodě. Jak ale vyčíslit užitek (tržní cenu) zdravé společnosti a zdravé přírody?

Když pošleme nemocné rodiče do pečovatelského domu, zvedneme HDP, neboť za tuto službu zaplatíme. Když se ale o své rodiče budeme starat sami doma, tato služba se v HDP neprojeví, i když je neméně prospěšná. Při průmyslové výrobě zase vzniká znečištění přírody, které se ale do tržní ceny výrobků nezapočítává. Základem je tedy umět ocenit pozitivní i negativní externality. Lze namítnout, že nejsou přesně určeny vlastnické vztahy: čí je vzduch, který byl výrobou znečištěn?. V době technologií a statistik by však ani to neměl být nepřekonatelný problém. Proto se daň z uhlíku či alternativní měřítka blahobytu stanou seriózně diskutovaný tématy.

Ekonomičtí inženýři věří, že když opravíme chybu v ekonomické DNA, můžeme se ve zbytku na tržní mechanizmus plně spolehnout. Nové formy těžby (břidlicový plyn) zdánlivě potvrzují Simonovu víru v bohatství lidské vynalézavosti. Nicméně objem fosilních paliv na naší planetě je omezený, takže dříve či později začne jejich produkce klesat (tzv. „peak oil“). Čím složitější bude těžit zbylá fosilní paliva, tím větší bude motivace pro rozvoj alternativních zdrojů. Až bude překonána kritická hranice, nastane i bez trhu poškozujících dotací rozkvět udržitelné energie. Cena solárních panelů bude klesat exponenciálně, stejně jako klesala cena polovodičů (tzv. „Mooreův zákon“).

Mantra zní: nejlepší cestou k omezení chudobu je ekonomický růst, který vytváří pracovní místa. Naopak, snižování nerovnosti přes různé redistribuce a ochrana životního prostředí přes uhlíkovou daň bývají mylně chápany jako kroky, které růst omezují. Je třeba změnit toto omezené paradigma a najít způsoby ekonomického růstu, které jsou sociálně a ekologicky udržitelné. Odpovědí budou nové technologie, které nejen sníží energetickou náročnost, ale rovněž zvýší konkurenceschopnost ekonomiky. Nové technologie však nestačí. Je třeba k nim přidat nové myšlení i politiky.

Partnerství a pomoc

Mezinárodní společenství má pro rok 2030 ambiciózní vizi. Vizi úplného odstranění extrémní chudoby a důstojného života pro všechny. Vizi zdravé a vzdělané společnosti, která umí překonat nerovnosti a žít v harmonii se sebou i s přírodou. Vizi zdravé ekonomiky, která skloubí technologický pokrok s potřebou vytvořit dostatek pracovních míst. Vizi čisté planety, která umožní naší generaci vést kvalitní život, aniž by ubírala generacím budoucím.

Naplnění takto ambiciózní vize však nebude levné ani snadné. Každá země bude muset provést řadu reforem, aby mobilizovala domácí zdroje pro zajištění nezbytných veřejných služeb. K tomu bude třeba aktivizovat soukromý sektor, který přinese inovace, nové technologie i nová pracovní místa do zelené ekonomiky. Nezastupitelnou roli bude hrát občanská společnost, která zaplní mezery tam, kam stát ani byznys nedosáhnou.

Rozvojová spolupráce, tj. pomoc, kterou bohaté země poskytují méně vyspělým zemím, bude hrát spíše podpůrnou roli. Přesto by bohaté země měly dostát svým závazkům a objem pomoci zvýšit (cíl OSN je věnovat 0,7% HNP). Pomoc je potřebná zejména do nejchudších a zvláště zranitelných zemí. Ovšem peníze nejsou všechno, vyspělé země mají řadu dalších nástrojů, kterými mohou pomoci – nebo také uškodit. Někdy je snadnější si vyplatit špatné svědomí charitou, než reformovat vlastní politiky, za kterými je řada vlivných zájmů. Namísto koherence politik dnes mnohdy jednou rukou dáváme a druhou bereme zpět. Zde je pár příkladů:

• Musíme se ptát, zda evropské zemědělské dotace, pravidla původu a obchodní restrikce zbytečně nebrání dovozu výrobků z chudých zemí a neudržují je v závislosti.
• Musíme pátrat, proč systém ochrany patentů nemotivuje farmaceutické firmy vyrábět levné generické kopie účinné proti smrtelným nemocem v chudých zemích.
• Musíme protestovat, když globální daňové režimy umožňují nadnárodním korporacím vyhnout se placení daní v chudých zemích, ze kterých těží přírodní bohatství.
• Musíme přijmout odpovědnost za emise uhlíku, způsobené staletími naší průmyslové aktivity, které ovšem dopadají stejně i na chudé lidi v chudých zemích.
• Musíme se zamyslet, zda migrační politika, která se na jedné straně uzavírá, ale na druhé straně láká vzdělané elity, spíše situaci v jejich domovských zemích nezhoršuje.
• Musíme se také snažit zlevnit zasílání remitencí z našich zemí do zahraničí, čímž tyto finanční toky zároveň dostaneme do žádoucích legálních kolejí.
• Musíme pochybovat, zda se nám krátkodobé zisky z vývozu zbraní do chudých zemí vyplatí tváří tvář dlouhodobé nestabilitě a chaosu, který tím pomoháme živit.

Rozvojová spolupráce není pouze o tom umět dávat, ale také umět změnit naše chování. Transformovat naše zdroje energie a ekonomiku, ale také společnost a veřejnou debatu. Až to pochopíme, budeme schopni naplnit vizi udržitelného rozvoje. Rozvojová agenda 2030 nás může vést, ale záležet bude na každém z nás. Sázky ve hře, slovy generálního tajemníka OSN, jsou ohromné: „Můžeme být první generace lidstva, která vymýtí extrémní chudobu, a zároveň jsme poslední generace, která může zachránit naši planetu.“ Co budete příštích patnáct let dělat Vy?