Pro rozvojového experta, který se snaží analyzovat problém chudoby a řešit ho promyšlenými komplexními projekty, to může znít jako černá můra. Není recept na odstranění globální chudoby daleko jednodušší? Co když stačí chudý lidem pouze rozdávat peníze? Může to znít jako socialistický experiment, nicméně podmíněné finanční dávky jsou v posledních letech v módě. A netýká se to jen chudých zemí, o garantovaném minimálním příjmu se seriózně diskutuje i ve Švýcarsku či Finsku.
Zůstaňme u rozvojových zemí. S podmíněnými transfery mají zkušenosti Bangladéš, Indonésie, Kambodža, Maroko, Keňa a téměř všechny latinskoamerické země. Nejznámější jsou brazilský program Bolsa Família, který se týká 11 milionů rodin. Nebo mexický program Oportunidades, který zasahuje 5 milionů domácností. Chudí lidé – na rozdíl od státní byrokracie – sami vědí, co nejvíce potřebují. Stát pouze stanoví základní podmínky pro transfer. Mezi nejčastější patří povinnost posílat děti do školy a nechat je očkovat. Při neplnění podmínek tok dávek vyschne.
Rozsah a kritéria programů jsou různé, meta-evaluace však dokazují, že v zásadě plní své cíle. V Brazílii činil průměrný transfer na osobu a den pouhých 0,04 dolaru, ale vedl ke zvýšení životní úrovně o 7%. V Nikaragui činil průměrný transfer 0,15 dolarů na osobu a den a vedl ke zvýšení životní úrovně o 21%. Ještě zřetelnější byly výsledky v sociální oblasti. V Nikaragui se školní docházka u zasaženého vzorku dětí ve věku 7 až 13 let zvýšila ze 72% na 85% a návštěva zdravotního centra u novorozenců se zvýšila ze 70% na 78%.
Autor blogu během cesty po Beninu v roce 2008 věnuje dřevěnou tužku.
Výhodou těchto programů je jednoduchost, nediskriminace a předvídatelnost. Jednoduchost spočívá v nízkých transakčních nákladech a nízkém prostoru pro byrokracii a korupci. I kontrola je většinou snadná, pokud v zemi existuje spolehlivý registr obyvatel. Nárok na dávku mají všechny rodiny pod určitou hranicí chudoby, nezáleží na jejich náboženství, etnické skupině ani voličské preferenci. Transfer je sice malý, zato stálý, což z něj činí rezervu proti náhlým krizím, jako je nemoc či ztráta zaměstnání. Příjemcem a správcem dávky jsou nejčastěji ženy, což zlepšuje jejich postavení ve společnosti.
Pochopitelně, že dávky mají i své kritiky. U příjemců mohou vytvořit pocit závislosti. Někteří příjemci, jako drogově závislí, je mohou využít na něco jiného než zlepšení situace své rodiny. Dávky samy o sobě nezlepší kvalitu veřejných služeb. Drobné transfery ani nemohou nahradit fungující zdravotní pojištění či penzijní systém. Podmínka školní docházky ještě nezaručí kvalitu vzdělání, pokud není podpořena dobrým tréninkem a odměňováním učitelů.
Podmíněné finanční dávky nejsou zázračným řešením chudoby ve světě. Rozvojoví experti mohou nadále věřit, že promyšlené projekty přinášejí lepší výsledky. Díky dobře zdokumentovaným dávkám mohou tyto výsledky porovnat. Když na rozvojový projekt v Nikaragui vynaložíme stejných 0,15 dolarů na osobu a den, dokážeme zvýšit životní úroveň o více než 21%? Pokud dopadová evaluace odpoví kladně, můžeme zůstat klidní. Pokud je výsledek opačný, pak se z rozdávání peněz opravdu stane černá můra všech expertů, kteří globální chudobu řeší složitěji, než je možná potřeba.
Michal Kaplan, ředitel České rozvojové agentury, CzechAid