New York koncem 19. století čelil ekologické krizi. V důsledku prudkého růstu obyvatel a dopravy byly ulice doslova přeplněné koňskými povozy. Problém způsobovaly emise těchto primitivních dopravních prostředků, tedy koňský trus. Uklízeči nestačili odvážet tuny biologického odpadu, kvůli kterému přibylo hmyzu, krys a infekčních chorob. Město čelilo nebývalé katastrofě a radní uvažovali o regulaci či dokonce zákazu koňských povozů.
Solární elektrárna vybudovaná z české pomoci v Palestině
Během dalších dvaceti let problém zcela zmizel. Koňské povozy byly nahrazeny novým dopravním prostředkem – automobilem. Technologický pokrok zdánlivě triumfoval. Spousta metropolí dnes čelí podobné katastrofě. Akorát koňský trus nahradily emise uhlíku. Hlavním viníkem jsou paradoxně automobily, které byly ještě před sto lety spásou. Můžeme se znovu spolehnout na technologie a lidskou vynalézavost? Nebo budeme jako radní v New Yorku problém řešit regulací a zákazy?
Začátkem listopadu minulého roku vstoupila v platnost Pařížská dohoda o ochraně klimatu. Jejím hlavním cílem je udržení vzestupu globální teploty pod 2 °C oproti předindustriální úrovni. K tomu je třeba snížit emise skleníkových plynů. Zároveň je třeba přijmout adaptační opatření, aby naše hospodářství a společnost byly proti přírodním vlivům odolnější.
Češi podpořili domácí bioplynky v Kamodži
Klíčový spor, jak je na mezinárodních fórech obvyklé, se vede mezi bohatými a chudými zeměmi. Prvně jmenované mají obavu z ekologických dopadů překotného průmyslového růstu v Číně a dalších nastupujících ekonomikách. Druhá skupina zase poukazuje na pokrytectví té první, která od průmyslové revoluce žila v rozporu se zásadami udržitelnosti. Na globální změny klimatu tak chudé země doplácí ve větší míře, než ji samy zavinily.
Součástí klimatické dohody je proto finanční podpora chudým zemím v řádu 100 miliard dolarů ročně. Vznikly nové organizace, jako Zelený klimatický fond. Ale nové peníze ani nové technologie samy problém nevyřeší. Neméně důležité jsou nové politické přístupy a nové chování. Existují tři cesty, jak mohou bohaté země včetně České republiky přispět ke globálnímu boji proti změnám klimatu.
SDG12
Za prvé, musíme změnit naše vlastní modely produkce a spotřeby. Emise skleníkových plynů neznají národní hranice, a proto naše emise dopadají i na chudé země. Naše emise jsou v přepočtu na obyvatele stále deváté největší z 35 členských zemí OECD. Je pravda, že od roku 1990 české emise klesly asi o 37%, ale to bylo dáno především vysokým základem tehdejšího centrálně plánovaného hospodářství s vysokým podílem těžkého průmyslu. Česko musí pokročit směrem k vizi nízkouhlíkové ekonomiky do roku 2050.
SDG7
Za druhé, musíme pomoci chudým zemím v oblasti mitigace, tj. přechodu na čistší zdroje energie. Je potěšující, že řada zemí využila období nízkých cen ropy, aby odbourala škodlivé palivové dotace, které vedly k plýtvání energií. Podpora udržitelných zdrojů energie patří k prioritám české rozvojové pomoci. V mongolském hlavním městě jsme modernizovali dvě uhelné elektrárny, v Palestině financovali výstavbu solární elektrárny, v Bosně a Hercegovině instalovali kotle na biomasu, v Kambodži podpořili domácí stanice na bioplyn. V odlehlých oblastech rozvojových zemí, kde není spolehlivá přenosová síť, se zvláště uplatní místní nezávislé zdroje energie (tzv. off-grid).
SDG13
Za třetí, musíme chudým zemím pomoci s adaptací. Analýza vlivu na klima a životní prostředí je nedílnou součástí každého projektu, od jeho posuzování a plánování až po realizaci a vyhodnocování. Pokud stavíme a vybavujeme zdravotní střediska v Asii, nemělo by to být v záplavových oblastech. Pokud podporujeme zemědělskou produkci v suchých oblastech Afriky, dbáme i na šetrné zacházení s vodními zdroji. V Gruzii realizujeme projekty na prevenci sesuvů půdy a zvyšování meteorologických schopností tamní Agentury pro životní prostředí.
Modernizace zauhlování v elektrárně č. 3 v Ulánbátaru
V rozvojové komunitě se neustále vede spor mezi pesimisty a optimisty. Pesimisté poukazují na omezené přírodní zdroje, planetární hranice a limity růstu. Optimisté považují za hlavní zdroj ekonomické činnosti lidskou vynalézavost, která nezná limity. Díky ní budou automobily na spalovací motor brzy nahrazeny elektromobily, stejně jako byly kdysi nahrazeny koňské povozy. To však neznamená, že máme na technologický pokrok pasivně čekat. V České rozvojové agentuře mu jdeme naproti tím, že podporujeme udržitelné energetické projekty v rozvojových zemích.
Michal Kaplan, ředitel České rozvojové agentury, CzechAid