Žijeme sice v době genderové, ale já mluvím schválně o prezidentech. Jsou to totiž vesměs prezidenti-muži, kdo se snaží zrušit limity na své funkční období. Naopak to byla prezidentka Sirleaf, která letos dala příklad africkému kontinentu, když po skončení své funkce prostě odešla. Jiné prezidentky-ženy v poslední době tolik štěstí neměly, když byly v Brazílii a Jižní Koreji ze své funkce předčasně odvolány. Vydejme se napříč světem zjistit, jak se to s délkou a rušením ústavních limitů vlastně má.
Rada OSN pro lidská práva stále častěji řeší krize, vyvolané změnami ústavy. Prezident Burundi Nkurunziza se v roce 2015 ucházel o třetí mandát, i když podle ústavy mohl být zvolen jen dvakrát. Argumentoval, že poprvé byl zvolen parlamentem a pouze jednou byl zvolen občany. Ústavní soud mu třetího období povolil poté, co čtyři ze sedmi soudců odešli ze země. Následně vypukly krvavé protesty a neúspěšný pokus o puč. Přes tisíc lidí bylo zabito a téměř půl milionu lidí uprchlo do sousedních zemí. V květnu 2018 obyvatelé přijali v referendu navržené změny ústavy. Tříletá politická krize tím skončila, nebo snad ne?
Jaký je průměrný věk vlády těchto prezidentů?
Ústavní limity platí hlavně v prezidentských a poloprezidetských systémech. V parlamentních systémech nejsou mandáty premiérů omezeny – proto může německá kancléřka Merkelová sloužit už počtvrté. Limity pochopitelně neplatí ani u monarchií, přičemž některé řeší spíše opačný problém. Japonský císař Akihito musel požádat parlament o schválení zákona, který mu umožní odejít do důchodu. Také papež Benedikt XVI. prolomil tradici, když v roce 2013 dobrovolně abdikoval.
Jediná tradiční demokracie, kde je prezident volen přímo a může být zvolen libovolněkrát za sebou, je Island. Většina demokracií však mandát hlavy státu tím či oním způsobem omezuje:
- Častým je limit na dvě po sobě jdoucí období. Ten umožňuje se vrátit , ale až po pauze. Takový limit má Česko, Rusko či Francie. Francouzská pátá republika začala silným mandátem prezidenta de Gaulla. Teprve v roce 2000 zkrátila funkční období ze 7 na 5 let a později zavedla limit dvou období.
- Vrátit se může i prezident v systému, který omezuje opakování, nikoliv ale počet mandátů. To platí v Peru, Uruguayi a Chile, které za poslední čtyři období poznalo jen dvě hlavy státu. Prezident Pinera a prezidentka Bachelet se totiž třikrát navzájem vystřídali.
- Přísnější je limit na dvě období, ať již jdou po sobě nebo s pauzou. Ten platí v Polsku, Maďarsku či USA. V americké ústavě původně žádný limit nebyl, ovšem George Washington zavedl zvyk maximálně dvou období, který po něm všichni dodržovali. Jedinou a poslední výjimkou byl Franklin Delano Roosevelt, který byl zvolen čtyřikrát a v úřadu i zemřel. Kongres poté schválil 22. dodatek americké ústavy, který povoluje pouze dvě období.
- Nejpřísnější je limit pouze na jedno období, který platí např. v Mexiku nebo Jižní Koreji.
Limity jsou většinou rušeny ústavní cestou, často s podporou referenda. Učebnicovým příkladem byl v roce 2004 prezident Lukašenko v Bělorusku. V referendu se zeptal nejen, zda zrušit limit, ale zda se změna vztahuje i na jeho samotného. Tím předešel časté námitce, že by se změna měla vztahovat až na budoucí, nikoliv současné, hlavy státu. Také v Ázerbajdžánu proběhlo vše ústavně a navíc bylo prodlouženo funkční období z 5 na 7 let. Prezident Allijev byl v dubnu 2018 zvolen počtvrté a jeho dominance byla taková, že pro něj dokonce hlasoval i jeden z protikandidátů.
Zvláštním příkladem jsou vůdci, kteří chtějí zrušit limity pouze pro sebe, nikoliv své nástupce. Podle kazašské ústavy platí limit na všechny s výjimkou prvního prezidenta Nazarbajeva. Ten slouží již páté funkční období. Méně elegantně to vyřešilo Alžírsko. V roce 2008 zrušilo limit, aby mohl být stárnoucí prezident Bouteflika zvolen ještě jednou, ovšem v roce 2016 limit vrátilo pro jeho případné nástupce.
Průkopníkem zrušení limitů v Latinské Americe byl venezuelský hrdina Chávez, i když uspěl až ve druhém referendu. Podařilo se mu to, o co většina nesmrtelných vůdců usiluje – během čtvrtého období zemřel ve funkci, aniž by byl sesazen. V sousední Kolumbii bylo prezidentu Uribemu referendem umožněno druhé funkční období, ale třetí už bylo v roce 2010 zamítnuto ústavním soudem. Argentina sice funkční limity neměnila, ale je příkladem nepotismu. Manželé Kirschnerovi vládli dohromady 12 let, když Cristina byla zvolena po zesnulém Nestorovi.
Restriktivní systém měl Honduras. Nejenže prezident mohl být zvolen pouze jednou, ale v ústavě byla past pro toho, kdo by se snažil ji změnit. Na to v roce 2009 doplatil prezident Zelaya, ale už ne prezident Hernandez v roce 2015. Ekvádor vyzkoušel téměř vše. Původně měl jen jedno funkční období. Prezident Correa pak prosadil ústavní změny, které mu umožnily další dva mandáty (první mandát před ústavní změnou se jaksi nepočítal). V roce 2015 byly limity zrušeny úplně s platností od roku 2021, což by umožnilo Correovi se vrátit. Nový prezident Morena však poslední změnu zrušil, takže zase platí limit na dvě funkční období.
Alternativou je prohození funkcí, které může proběhnout i beze změny ústavy. Tuto metodu úspěšně aplikoval ruský prezident Putin, aby se na jedno období stal premiérem. Neměl zapotřebí posilovat pravomoci premiéra a prezidentu Medveděvovi ponechal všechny náležitosti hlavy státu. Oproti tomu arménský prezident Sargysan chtěl kromě přesunu na premiérskou židli navíc posílit pravomoci. To mu nakonec srazilo vaz a po protestech byl svržen. Turecko jde opačným směrem – Erdogan se přesunul z premiéra na prezidenta, posílil pravomoci prezidenta a resetoval limity, takže se může ucházet o další dvě období. Prezidenské volby se konají už v červnu tohoto roku.
Africké země si navzdory své pověsti nevedou úplně špatně. Prakticky všechny mají limit na dvě období, s výjimkou Etiopie, kde má prezident ceremoniální roli, a Maroka, které je monarchií. U některých zemí, které změnily ústavu nedávno, ještě limit nenastal. Například v Egyptě skončí druhé období populárního prezidenta Sísího v roce 2022. U některých zemí limit nastal a prezident odešel v klidu. Jedním z prvních byl prezident Nwinyi v Tanzánii v roce 1995; nejčerstvějším příkladem byla už zmíněná libérijská prezidentka Sirleaf.
Ústavní limity v Africe (Zdroj: Africa Centre for Strategic Studies)
Šestnáct afrických zemí zkusilo zrušit ústavní limity, ale povedlo se to jen u deseti z nich. Příkladem je Togo, kde prezident Eyadema vládne už od roku 2005 (poté, co 38 let vládl jeho otec). Ústavní limity zrušil i rwandský prezident Kagame, který je vnímán jako osvícený diktátor. Když rušil funkční limity prezident Musevini v Ugandě, souhlasil s věkovým limitem 75 let. Když mu ale bylo 73 let, tak si to rozmyslel a věkový limit zrušil. Ugandský parlament změnu posvětil, k čemuž jistě pomohlo, že Musevini navrhl také prodloužit funkční období poslanců z 5 na 7 let.
U šesti afrických zemí se ale zrušení limitů nepovedlo. V Zambii se v roce 2001 proti prezidentovi Chiluba postavila opozice i občanská společnost. V Nigérii byly snahy prezidenta Obasanjo v roce 2006 odmítnuty Senátem. Senegalský prezident Wade sice kandidoval v roce 2012 potřetí, ale byl ve volbách poražen.
A jak to dopadlo v Burundi? Zdánlivým kompromisem. Referendum schválilo znovuzavedení postu předsedy vlády. Prezidentský mandát byl prodloužen z pěti na sedm let, nicméně omezen na dvě po sobě jdoucí období. Změny však neplatí zpětně, takže prezident Nkurunziza, který už nyní slouží třetí mandát, může být v roce 2020 zvolen počtvrté a v roce 2027 teoreticky popáté. Do roku 2034 bude mít dost času vymyslet, jak mandát znovu prodloužit a dostát své přezdívce „věčný vůdce“.
Co jsme se během cesty kolem světa dozvěděli? Apetit prezidentů prodloužit si své funkční období roste, zejména v postsovětském prostoru, Latinské Americe a v některých částech Afriky. To, že některým prezidentům stojí za to řešit ústavní změny a referenda, je alespoň známka jakési demokratické odpovědnosti. V článku jsme pominuli monarchy i otevřené diktátory, kteří se volbami nemusí zabývat vůbec. Přestože samo o sobě zrušení limitů probíhá ústavní cestou, často je provázeno dalšími protidemokratickými jevy – utlačováním opozice, svobody slova a dalších práv. Experti upozorňují, že ve třetím a dalším období již výkon prezidentů klesá. Nemají své zemi co dát, dost často z ní spíše berou. Je na voličích a občanech, zda si to nechají líbit.