Deset trendů pro nové rozvojové paradigma (2. díl)

Lidská společnost po staletí podléhala přírodním zákonům a pojem rozvoje prakticky neznala. John a Mary žily koncem 18. století ve stejně nuzných podmínkách jako lidé ve starověku. Až průmyslová revoluce odstartovala do té doby nevídaný růst životní úrovně, který se ovšem týkal pouze Henryho a jeho souputníků v „západní“ části světa. Zbytek zůstával uvězněn v Malthusově pasti chudoby. Problém rozvoje v dnešním chápání se objevil po druhé světové válce s tím, jak bývalé kolonie získávaly samostatnost. Zhruba každou generaci vzniklo nové paradigma, které se snažilo vysvětlit zákonitosti mezi přírodou, demografií, ekonomikou, technologiemi a politikou. Ať již šlo o investice do poválečné obnovy či úspory předepisované washingtonskými institucemi po ropném šoku, každé rozvojové paradigma bylo odrazem své doby. Ne jinak tomu bude při definování nového rozvojového rámce po roce 2015. Proto ve druhé části blíže popíšeme strukturální i společenské trendy, které určí rámec mezinárodního rozvoje pro příští generaci.

Věštění z koule: megatrendy i překvapení

Fyzik N. Bohr rád tvrdil: „Předpovědi jsou ošidné. Zvláště, když se týkají budoucnosti“. Pojďme zkusit zavěštit budoucnost a rozebrat klíčové trendy pro nové rozvojové paradigma. Aktuální geopolitické události jsou velmi proměnlivé a mohou být různými hráči vnímány různě. Vezměme si např. dekolonizaci jakožto klíčový geopolitický proces 60. let minulého století. Takový typ trendu můžeme považovat za subjektivní. Vedle toho známe objektivní trendy, které jsou určovány hlubokými strukturálními parametry (demografie, technologický pokrok a interakce výrobních faktorů).

Objektivní trendy se předvídají snáze než subjektivní, ale k našemu rámci potřebujeme oboje. Ukažme si to na klíčové otázce, jak chudé země dokážou postupně dohánět ty bohaté? Základní strukturální podmínky pro dohánění obecně platí (chudé země s nižším podílem kapitálu a levnější pracovní silou budou růst rychleji než vyspělé země). Nicméně jestli je konkrétní země využijí, bude záležet na řadě subjektivních faktorů. Vždyť Severní i Jižní Korea měly v roce 1950 naprosto stejné klimatické i kulturní podmínky a podívejme se, kde jsou dnes. Největší chyba předvídačů budoucnosti spočívá v předpokladu lineárního vývoje.

Následuje seznam deseti trendů, které podle mého názoru určí rámec pro nové rozvojové paradigma. První tři lze považovat za dlouhodobé strukturální trendy, neboť se týkají výrobních faktorů – půdy, práce a kapitálu. Dalších šest trendů představuje spíše subjektivní čtení hlavních geopolitických a společenských změn, ke kterým dochází. Desáté místo musíme vyhradit pro „žolíka“, neboli překvapující událost, která může přijít, ale těžko odhadneme, z které strany.

1) Demografický vývoj a migrace

Počet obyvatel na naší planetě bude dále růst, i když pomalejším tempem než dosud. Do roku 2030 přibyde k dnešním sedmi další miliarda lidí. Polovina tohoto přírůstku přitom bude v Africe. Tyto chudé země se nachází na prahu demografické transformace – největší skupinu obyvatel tvoří mladí, kteří vstupující do produktivního věku, zatímco problém důchodců prakticky neznají. Demografická transformace se však v dějinách každé země objevuje pouze jednou. Pokud ji nevyužijí, hrozí jim, že zestárnou rychleji, než stačí zbohatnout. Naopak vyspělé země budou jistě čelit problému stárnutí populace.

Kromě toho, že svět bude v roce 2030 více africký, bude také více ženský. I v takovém Švýcarsku získaly volební právo až v roce 1971. S technologickou a sexuální revolucí se však role žen vyrovnává. Dnes je na světě více žen s univerzitním diplomem, než mužů. Dívky již téměř dohnaly chlapce v univerzální školní docházce. Například ve Rwandě tvoří ženy poslankyně nadpoloviční většinu v parlamentu. Posun ekonomické struktury od zemědělství a průmyslu ke službám bude nahrávat spíše ženám. Lepší vzdělání žen a podmínky pro život povedou k poklesu porodnosti. V polovině století bude na jednu ženu připadat 2,1 dětí, čímž se světová populace reprodukčně stabilizuje.

Bude pokračovat urbanizace, tj. stěhování lidí z venkova do měst, a s tím spojený růst tzv. megalopolí. Problém městské chudoby, narozdíl od tradiční venkovské chudoby, bude stále významnější. Lidé se však nebudou pohybovat pouze uvnitř států, ale i mezi státy. Dnes žije mimo své domovské země asi 3% populace, což je historicky nízké číslo. Migrace závisí na rozdílu mezi aspiracemi chudých lidí a jejich stávajícími možnostmi vést důstojný život. Kdykoliv jsou tyto nůžky příliš rozevřené, budou chudí odcházet do bohatých zemí. Dopad migrace na země původu bude záviset na tom, zda zisky z remitencí pomohou nahradit ztrátu mozků. I hostitelské země budou postaveny před řadu morálních dilemat.

2) Globalizace a technický pokrok

Kapitál se mezi státy pohybuje ještě snadněji než lidé. Protože kapitál hledá lepší ekonomické příležitosti a vyšší výnosy, pohybuje se obecně z vyspělých zemí do chudších zemí. Je však třeba rozlišit krátkodobé spekulace a dlouhodobé investiční pohyby. Krátkodobé spekulace mohou uškodit, jako se to stalo asijským tygrům v 90. letech minulého století. Očekávané přiškrcení měnové politiky FEDu (tj. růst úrokových sazeb amerických dluhopisů) zřejmě odtáhne krátkodobé peníze z rozvojových zemí s křehkou měnou. Období divoké globalizace (konec 19. století a přelom 20. a 21. století) vystřídají snahy o regulaci jejích nežádoucích projevů (tzv. kontrolovaná globalizace).

Výroba bude propojována nejen horizontálně, ale i vertikálně v podobě tzv. hodnotových řetězců (global value chains). Málokterý výrobek je dnes od začátku do konce vyráběn v jedné zemi. Globalizace neúprosně nutí každou zemi ke specializaci. Technologický pokrok provází lidstvo od nepaměti a bude zcela jistě pokračovat. Digitální ekonomika, 3D tisk, bio- a nano-technologie slibují revoluční objevy. V řadě chudých zemí budou špičkové vynálezy aplikovány v překvapivě low-tech řešeních (tzv. frugální inovace). Vynálezy umožní zemím přeskočit některé vývojové etapy, o čemž svědčí nebývalý rozmach mobilního bankovnictví v Keni. Staré obory budou upadat a nové dynamicky vznikat. Schopnost vzdělávacích systémů a trhu práce reagovat na nové trendy bude stěžejní.

3) Životní prostředí, půda a klima

Vedle lidí a kapitálu zůstává půda nezbytným výrobním faktorem. Pro rozvojové země představuje ohromný zdroj – polovina úrodné, zatím neobdělávané půdy dnes leží v Africe. Těžba nerostných surovin může nastartovat ekonomický rozvoj, nebo se také stát pro místní společnosti prokletím („resource curse“). Růst populace i ekonomické výroby budou znamenat stále větší tlak na omezené přírodní zdroje. Minulé předpovědi o „limitech růstu“ dnes vystřídaly moderní teorie o „planetárních hranicích“, ale v podstatě jde stále o totéž. Jelikož výrobní faktory jsou do značné míry zaměnitelné, budeme opět svědky závodu mezi krátícími se přírodními zdroji a lidskou vynalézavostí. Můžeme se těšit na udržitelné zdroje energie a skutečnou zelenou ekonomiku. Nebo se můžeme hrozit z chaosu a válek o vodu.

Při záchraně biodiverzity a ekosystémů si těžko vystačíme pouze s technologickým pokrokem, ale budeme také muset změnit normy svého chování. To samé platí i o klimatické změně. Můžeme spoléhat, že věda a mitigační opatření udrží vzestup teplot pod kýženými 2 stupni Celsia. Ale daleko nejspíše se na nové podnebí budeme muset prostě adaptovat. Nezapomínejme, že nejspolehlivějším adaptačním receptem byla po celou naši historii právě migrace. Globální oteplení otevře přístup do Arktidy, čímž ohrozí život domorodých obyvatel, ale zároveň otevře nové zdroje a cesty pro posun moci z Atlantiku do Pacifiku.

4) Posun moci z Atlantiku do Pacifiku

I když vývoj nebude zdaleka lineární a Čína těžko zopakuje dvouciferný ekonomický růst, dlouhodobý trend je nezvratitelný. Ekonomická síla přesouvá na východ. Mezi dvacet největších ekonomik světa bude v roce 2030 patřit nejen Čína a Japonsko, ale též Jižní Korea, Indonésie, Austrálie, stejně jako USA, Mexiko a Kanada. To jsou všechno země, které spojuje Tichý oceán. Chystaná dohoda o trans-pacifickém obchodním partnerství vazby mezi těmito zeměmi ještě posílí. Ekonomická moc se bude pozvolna přelívat i do rostoucí geopolitické moci.

Nicméně Spojené státy a NATO si ještě podrží dominanci ve vojenské oblasti. Spíše než mezistátními konflikty budou stále více zaměstnávány kybernetickými hrozbami či nestabilitou zemí v Africe a na Středním Východě. Kromě úsilí o absolutní nulu v chudobě bude pokračovat úsilí o globální nulu v počtu jaderných zbraní, i když asi neúspěšně. Evropa bude řešit vlastní integrační problémy a pomalu vyklízet dřívější pozice. Naopak země BRICS a další nové trhy, jako Egypt, Nigérie či Bangladéš budou stále více promlouvat i do řešení globálních otázek.

5) Ideové soupeření Západu a zbytku světa

Žádný velký posun ekonomické a geopolitické moci se v historii neobešel bez velkých otřesů. Otázkou zůstává, zda relativní úpadek Západu a relativní vzestup zbytku světa nevyvolá další konflikt? Existují paralely mezi dnešní situací ve východní Asii a situací v Evropě před první světovou válkou. Nastupující suchozemská velmoc (Čína, dříve Německo) se snaží o průnik přes „úžiny a první linii ostrovů“, který však zadržuje etablovaná námořní velmoc (USA, dříve Velká Británie). Je možné, že se svět nakonec této Thukydidovy pasti vyhne. Spíše než o horký vojenský konflikt však půjde o skrytý ideologický souboj.

Ve světle ekonomických problémů v USA a Evropě bude stále těžší obhájit tradiční západní hodnoty, jako je liberální demokracie, tržní ekonomika a univerzálnost lidských práv. Chudší rozvojové země v Africe budou častěji vzhlížet k čínskému modelu (Pekingský konsensus?) jako efektivnějšímu zdroji inspirace. Nastupující velmoci se stanou významnými poskytovateli rozvojové pomoci v podobě spolupráce Jih-Jih. Budou také zakládat alternativní instituce („BRICS Bank“) pro prosazení vlastního pojetí globálního vládnutí.

6) Regionalizmus versus globální vládnutí

Bude zřejmě pokračovat decentralizace politické moci, kdy národní státy přestanou být jedinými aktéry. Budou vznikat aliance měst a poroste význam nestátních aktérů (soukromé firmy, média, občanská společnost), ať již na nadnárodní či lokální úrovni. Oba proudy se budou prolínat a je možné, že v roce 2030 bude svět více rozdroben, ale zároveň budou položeny základy ke globálnímu vládnutí.

Rostoucí regionalizmus vidíme např. ve světovém obchodu. Od svého vzniku před dvaceti lety nebyla schopna Světová obchodní organizace dospět k multilaterální dohodě o světovém obchodu. Proto největší obchodní velmoci zvolily cestu regionálních dohod (např. transpacifické partnerství, TTIP, trilaterální dohoda Čína-Japonsko-Korea, celní unie Ruska a bývalých zemí SSSR apod.). Pokusy o ekonomickou integraci podnikají i rozvojové země, i když zatím spíše rétoricky než fakticky (ASEAN, Mercosur, regionální integrace v subsaharské Africe).

Média, internet a sociální sítě přispějí k propojování občanů a elit napříč zeměmi. Pokud bychom sečetli „občany“, kteří jsou členy facebooku, dostali bychom třetí největší zemi na světě. Dilema mezi bezpečností a soukromím na internetu se stane zásadním společenským problémem. Propojování elit napříč zeměmi může tlačit k reformě mezinárodních institucí, i když globální vládnutí zůstane ještě v zárodku (kvůli neexistenci „globálního demos“).

 7) Nespokojenost střední třídy s elitami

Zatímco dosud se rozvojová spolupráce zabývala především nerovností mezi zeměmi, v příštích dekádách bude růst také nerovnost uvnitř zemí. Ta má tři dimenze – jednak problém nejchudších lidí, dále problém střední tříd a konečně problém nejbohatších skupin obyvatel. Ačkoliv „absolutní nula“ zřejmě nebude dosažena, počet nejchudších lidí rapidně klesne a v roce 2030 prakticky nebudeme znát pojem chudé země (tj. země, kde většina lidí žije v chudobě).

Většina lidí bude patřit mezi střední třídu, nicméně pocit nerovnosti zůstane, jak pro ně bude těžší sehnat důstojné pracovní místo v rychle se technologicky měnícím prostředí. Odcizení od superbohaté skupiny elit bude růst a Marxův souboj mezi prací a kapitálem získá novou podobu. Ideologický konflikt mezi západem a zbytkem světa bude tedy sveden hlavně o osud střední třídy, přičemž tradiční západní systém liberální demokracie se ukáže odolnější, než se mnohým zdá.

Bude však záležet, jak rychle si politici v západních zemích uvědomí novou realitu. Pokles porodnosti, spotřebitelské naplnění a přednost volného času nad prací trvale sníží potenciál růstu vyspělých zemí (tzv. sekulární stagnace). Z této stagnace však může Evropu i USA vzbudit vnější šok, např. spojený s imigrací či Islámským fundamentalizmem.

8) Hrozba islámského fundamentalizmu

Nespokojenost střední třídy se nejpalčivěji projeví tam, kde bude doprovázena demografickými a environmentálními tlaky a tam, kde se tuto nespokojenost podaří vyjádřit do ucelené ideologie. Arabský svět splňuje obě podmínky, neboť je plný mladých lidí bez zářných vyhlídek do budoucnosti a zároveň ve společnosti roste vliv radikálního islámu, který pomáhá hněv mas nasměřovat. To představuje výbušný koktejl pro události, pro něž se tzv. arabské jaro stalo jen slabým odvarem.

Vliv islámského fundamentalizmu bude o to zřetelnější, jak bude v Evropě ale i Japonska Číně klesat role náboženství (tzv. sekularizace). Zatímco dosud se hněv islamistů soustředil především na západní země, geopolitický vzestup Číny, Indie a dalších zemí vytvoří nové linie násilí. Ať již jde o konflikt mezi Ujgury a Pekingem, nebo výbušnou hranici mezi Pákistánem a Indií. Bohužel USA, pod vlivem neúspěchu z tažení v Iráku a Afghánistánu a díky rostoucí nezávislosti na dovozu ropy, se z regionu Blízkého a Středního Východu stahují právě ve chvíli, kdy je potřeba udržení stability největší.

9) Občanské války a křehké země

Také v příštích dekádách lze očekávat, že většina konfliktů se neodehraje mezi státy, ale uvnitř států, zejména na etnickém či náboženském základě. Geopolitické posuny, ekonomické krize, sociální nerovnost a environmentální tlaky budou působit na všechny země. Země vyspělé ekonomicky i civilizačně jim budou čelit snáze. Na druhé straně zůstane řada tzv. křehkých zemí, která těmto tlakům bude odolávat jen těžko.

Nejpalčivějším důsledkem těchto konfliktů bude migrace lidí do stabilnějších oblastí, které budou muset nalézt efektivnější modely integrace a soužití různých kultur. Stavění obranných zdí, ať již fyzických či virtuálních, bude ve stále propojenějším světě nemožné. Daleko horší situace však zůstane v místech, které tito lidé opustili. Pás nestability se potáhne od Sahelu, přes Roh Afriky a arabský poloostrov až po Střední Východ do Střední Asie. Rozpad suverénní státní moci bude nahrávat vlivu nejrůznějších skupin (např. Islámský stát), které si budou nárokovat právo náležící státu.

10) „Žolík“

Poslední místo je třeba rezervovat pro neznámou a nepředvídatelnou událost, která však může zásadně změnit rámec života na naší planetě. V minulosti šlo například o propad burzy v roce 1927, ropný šok v roce 1973 či teroristické útoky v roce 2001. V budoucnu může jít o katastrofy jako ze scénáře sci-fi filmů. Zasáhne Zemi meteorit? Nebo virová pandemie? Zničí solární erupce většinu infrastruktury? Nebo planetu zničí sami lidé jadernou válkou? Mezi méně katastrofické, ale stále těžko předvídatelné, scénáře lze zařadit demokratizaci Číny, rozpad eurozóny či izolaci USA od světového dění. Nebo něco úplně jiného, co si zatím nedovedeme ani představit, ale musíme na to být připraveni.

Když známe hlavní ekonomické, politické, společenské i environmentální trendy, kterým bude lidstvo v příští generaci čelit, můžeme přistoupit k definici nového rozvojového rámce po roce 2015. Nejvyšší představitelé OSN v září 2015 schválí tzv. Cíle udržitelného rozvoje, které vytyčí agendu pro přeměnu světa do roku 2030. Nepůjde o nic menšího, než z historie definitivně vymazat ponižující chudobu, se kterou se stále potýkají novodobí Johnové a Mary v nejméně rozvinutých zemích. Půjde také o to, jak novodobí následníci Henryho ve vyspělých zemích změní svůj přístup k životu, aby udrželi podmínky pro důstojný život na této planetě pro všechny dnešní obyvatele i budoucí pokolení.