Reklama
 
Blog | Michal Kaplan

Vzhůru na internet, digitální Metternichové a Talleyrandové!

Pokud je prostituce nejstarším řemeslem, tak diplomacie musí být druhým nejstarším. A často má podobně špatnou pověst. Někdo říká, že diplomacie je umění lhát pro svou vlast. Není náhoda, že diplomacie provází lidstvo celou historii. Prostě byla, je a bude potřeba. Diplomacie a diplomaté navíc v průběhu staletí prokázali schopnost se přizpůsobit novým poměrům.

A tak můžeme vysledovat tři fáze diplomacie. Ve středověku byl diplomat vyslancem konkrétního člověka, ať již krále, knížete či císaře. Vliv, a někdy i hlava, vyslance stály a padaly s mocí jeho panovníka. Novověk přinesl nástup národních států a s nimi první velkou transformaci. Diplomaté sice zdánlivě dál sloužili svému monarchovi, ve skutečnosti ale hájili zájmy státu. Schopní diplomaté jako Metternich či Talleyrand dokázali přežít hned několik králů a císařů.

Tři diplomatické proměny

Vídeňský kongres – takto vypadala diplomacie před 200 lety.

Postmoderní doba přináší další velkou transformaci. Diplomaté už neslouží (pouze) státům, ale (stále více) jejich občanům. Diplomaté se musí znovu adaptovat, a to na tři nové trendy.

První, nejviditelnější, změnou je zrychlení komunikace a nástup digitální diplomacie. Zatímco dříve vyslanec několik dní cestoval v kočáře, aby cizímu dvoru předal voskem zapečetěné poselství, dnes probíhá komunikace v reálném čase a na internetu. Prezidenti a premiéři si mohou přímo zatelefonovat nebo na sebe reagovat na sociálních sítích. Ještě před dvaceti lety byly diplomatické telegramy zdrojem nových zpráv o politickém a ekonomickém vývoji ve světě. V éře 24hodinové televize však nemá smysl, aby diplomaté v telegramu psali o něčem, co už včera vysílala CNN. Místo toho se od nich čeká hlubší analýza a větší předvídavost.

Druhou změnou je posun od hierachického uspořádání k síťové diplomacii. Dosud byly exkluzivním aktérem mezinárodních vztahů suverénní státy, které  byly zvyklé komunikovat mezi sebou a s nikým jiným. V postmoderním světě však mají nestátní aktéři, ať velké nadnárodní firmy, neziskové organizace nebo vlivní jednotlivci, často větší moc, než kdejaké státy. Mezinárodní vztahy se staly vícevrstevnaté a diplomaté musí hledat spojence i nepřítele na mnoha úrovních. A tak vidíme, že státy válčí s teroristickým hnutím Taliban, nebo tvoří alianci s Nadací Billa Gatese na boj proti AIDS.

Třetím, nejdůležitějším, trendem je demokratizace diplomacie. Diplomaté sice nadále slouží zájmům svého státu, ale za ním se již neskrývá pouhá vládní byrokratická struktura, nýbrž občanská veřejnost. Diplomaté opustili zakouřené salóny a vstoupili do mediálního prostoru. Když dříve potřeboval něco probrat, zašel velvyslanec zpravidla za příslušným ředitelem odboru na ministerstvu zahraničí. Dnes může prostřednictvím twitteru přímo vstupovat do veřejné debaty v zemi svého působení, ale i doma. Diplomat již není pouze vyslancem své země ve světě, ale i vyslancem světa ve své zemi.

Pečetní vosk, nebo blockchain?

Trvalo je pár hodin, než šéf WHO na twitteru přiznal, že svůj krok přehodnotí.

Všechny trendy najednou jsem si uvědomil na podzim roku 2017, když se generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO) Tedros rozhodl jmenovat zimbabwského diktátora Mugabeho vyslancem dobré vůle WHO pro boj s nepřenosnými chorobami. Byl to opravdový úlet, neboť Mugabe dovedl zimbabwské zdravotnictví ke krachu a sám se jezdil léčit do Singapuru. Jmenování proběhlo na konferenci v Uruguayi, ale rychle se doneslo k nám do Ženevy.

V duchu tradiční diplomacie rozeslala Delegace Evropské unie v Ženevě všem členským státům návrh prohlášení EU. Prohlášení bylo psáno opatrně, protože EU v danou chvíli nevěděla, jak budou reagovat další velcí hráči, jako USA, Kanada a Japonsko. To bylo v pátek odpoledne. Mise členských zemí měly návrh prohlášení probrat se svými ústředími do pondělí poledne. Následně mělo být prohlášení EU být předáno vedení WHO.

Než však stačily diplomatické mise cokoliv podniknout, Tedros vzal svůj návrh zpátky. Stalo se tak pod hlasitým tlakem, který se proti jeho kroku rozšířil přes víkend na sociálních sítích. Tweetoval například kanadský premiér Trudeau, šéf Lékařů bez hranic, redaktor žurnálu Lancet a řada vlivných organizací a jedinců. Tweetovali zkrátka všichni, kdo nepotřebovali schvalovat ústředím to, co jim velely jejich hodnoty, zájmy a zdravý rozum. Tradiční hiearchická diplomacie nestačila držet krok s digitální dobou. EU promarnila příležitost být relevantním hráčem.     

Z příkladu vidíme, že nástupu nové diplomacie často brání zkostnatělé nástroje a zakořeněné postupy staré diplomacie. Jak může diplomat vstoupit do veřejné debaty v reálném čase, když potřebuje čekat na instrukci z ústředí? Jak má diplomat komunikovat s nediplomatickými partnery, když pro to neexistuje žádný protokol? A má diplomat skládat účty ministerstvu, které ho vysílá, nebo daňovému poplatníkovi, který ho v konečném důsledku platí?

Je zábavné pozorovat, jak se v diplomacii míchají dávné tradice s moderními prvky. Velvyslanec před odjezdem do „své“ země dostává pověřovací listiny od hlavy svého státu, aby je s patřičnou ceremonií předal hlavě přijímajícího státu. To snad mělo smysl ve středověku, kdy vyslanec fyzicky zastupoval svého panovníka. V době, kdy se identita člověka dá zjistit on-line a zaručit blockchainovou technologií, vypadají pověřovací listiny jako anachronizmus.

Nahý diplomat není bezmocný

Naked Diplomat – povinná četba pro každého moderního diplomata.

Asi nejlépe popsal nástup digitální diplomacie Tom Fletcher ve své knize „The Naked Diplomat“. Sám působil jako vyslanec Jejího Veličenstva (rozuměj občanů Spojeného království) v Libanonu. Stal se jedním z nejmladších velvyslanců vůbec, ale v diplomacii už nepůsobí, i když digitálním diplomatem zůstal nadále. Knížku napsal čtivě, vtipně a provokativně. Pojďme si některé jeho hlášky rozebrat.

„Všichni děláme na sociálních sítích chyby, ale největší chybou je na nich nebýt vůbec“. Konzervativní diplomaté podceňují digitální diplomacii, neboť ji považují za pasivní nástroj. Aktivní diplomacie se podle nich stále odehrává v konferenčních místnostech, zatímco sociální sítě jsou jen odrazem reálné diplomacie ve virtuálním světě nul a jedniček. To je omyl. Nebýt na sociálních sítích je pro moderního diplomata stejně diskvalifikující, jako nebýt ve vídeňském sále během jednání Metternicha s Talleyrandem.

Že někdy uděláme chyby? Ano, může se to stát. Stalo se to i bývalému polskému ministrovi Radkovi Sikorskému, který jinak patřil k průkopníkům digitální diplomacie. Z uzavřených jednání o Ukrajině tweetoval příliš horlivě, čímž dal šanci protistraně a ohrozil vznikající dohodu. Co jednou vypustíte do virtuálního světa, už lehce nevezmete zpět. Tím diplomaté přicházejí o metodu, které se říká hodnověrné popření. Něco jako kdyby prostitutka mohla tvrdit, že je stále panna. V prostituci a diplomacii je to někdy užitečné.

Barack Obama měl desetkrát více pozornosti, než Bílý dům

„Pokud netweetujete osobně, nejste skutečně na twitteru“. Velvyslanec, který podceňuje sociální sítě, nejspíš svěří svůj účet nižšímu diplomatovi nebo sekretářce. Tím se ale připraví o hlavní výhody síťové diplomacie. Twitterový účet @BarackObama měl desetkrát více sledujících, než oficiální účet @WhiteHouse. Autentičnost je v síťové diplomacii důležitější než autorita. Na druhé straně, nemusíme být všichni všude (sám twitter nevyužívám, místo toho linkedin a nově instagram).

Autentičnost někdy může vést k úsměvným překlepům. V roce 2017 se sociální sítě bavily nad tweetem Donalda Trumpa, ve kterém užil do té doby neznámé slovo „covfefe“. Novozélandský ministr zahraničních věcí zase zveřejnil: „Tweets on Winston Peters NZ politician“. Evidentně si spletl řádek pro vyhledávání s řádkem pro psaní. Navíc trochu ješitně hledal tweety sám o sobě. Protože však ukázal lidskost, bezděčně tím získal stovky nových sledovatelů.

„Nová diplomacie vyžaduje nové diplomaty“. Některé vlastnosti dobrého diplomata se od dob Metternicha a Talleyranda nezměnily. Například musí být důvtipný a výmluvný. Je ale rozdíl mluvit na mezinárodní konferenci s dalšími diplomaty, nebo na sociálních sítích, kde se to hemží novináři, aktivisty či studenty. Díky protokolu se diplomat dokáže normálně bavit s diplomatem z nepřátelské země. Ten samý diplomat má ale někdy problém, pokud má svou práci srozumitelně vysvětlit nediplomatovi.

Pan Robejšek českým velvyslancům radil: „Naučte se svoje sdělení formulovat v novinových titulcích“. Bylo to ještě předtím, než vznikl twitter s limitem 140 znaků. Sám jsem to poznal, když jsem jako šéf rozvojové agentury dával rozhovory novinářům. Ať si dáváte pozor sebevíc, obvykle vyberou to nejspornější vyjádření a udělají z něho titulek. Proto jsem se naučil jim titulky servírovat sám. Například heslo „Rozvojová pomoc není charita, ale investice“ se mimořádně ujalo a dnes ho používá kdekdo. 

Estonsko je první zemí, která nabízí virtuální občanství

„Ambasáda není budova, ale myšlenka“. Tento koncept dovedlo do dokonalosti malé Estonsko, které na internetu nabízí virtuální občanství. Chytrá diplomacie začíná tím, že nabízí zajímavý příběh. Nesmíme ale zapomínat, že příběh mohou mít i nestátní aktéři. Proto dnes do digitální diplomacie stále více promlouvají firmy, města a filantropové. Ne vždycky jde o spojence. Ideologie Islámského státu přežívala na internetu dlouho poté, co byl ISIL poražen na zemi. V boji proti teroristům nepotřebujeme jen bomby, ale i blogy.

Digitálním vyslancem se může stát každý, nejen kdo má v aktovce pověřovací listinu. Chytří diplomaté spojenectví s nediplomaty dokáží využít, aby své poselství znásobili. Poznal jsem to na projektu cen udržitelného rozvoje, který pod hastagem #CeskoMeniSvet propojil rozvojovou agenturu s několika ministerstvy, asociací společensky odpovědných firem, mediálním partnerem Forbes a řadou celebrit. Autorka nápadu Lucie Mádlová nebo Taťána Gregor Brzobohatá jsou skvělými vyslankyněmi Česka v OSN, i když v kapse nemají diplomatický pas.

„WikiLeaks jsou moderní obměna prolomení pečeti na diplomatické listině“. Diplomacie a špionáž šly vždy ruku v ruce. Nesmíme zapomínat, že digitální diplomacie může být použita nejen pro dobré, ale i zlé úmysly. Přátelé, kterým povolíte přístup na svůj facebook, za okamžik vědí více, než o vás tajné služby sbírají celé měsíce. Proto je třeba dobře vážit, které sociální sítě a komu otevřete. A stále ještě budou existovat diplomatická jednání, na kterých bude nutné se od internetu a mobilního signálu odstřihnout úplně.

Microsoft navrhl „Ženevskou digitální úmluvu“ proti kyberterorizmu

Ženeva je tradičním místem diplomacie, které pochopitelně přitahuje i špiony. Zjistil jsem, že v poslední době se mezi zdejšími diplomaty rozmáhá komunikace přes WhatsApp. Není divu, neboť aplikace umožňuje šifrování a nelze ji snadno odposlouchávat. Někteří na WhatsAppu používají smajlík šedého vetřelce pro jednoho nejmenovaného státníka. Pozitivní dopad této aplikace zažila konference OSN v Kigali, která řešila ochranu ozónové vrstvy. Delegáti se koordinovali v reálně čase přes WhatsApp, což přispělo k úspěchu konference.

Diplomaté se vždy dokázali přizpůsobit velkým společenským a technologickým změnám, jako byl dálnopis či nástup národního státu. Kdyby to nedokázali, tak by stále jezdili sem a tam v kočárech s voskem zapečetěnými listinami. Dnes přichází další velká transformace a s ní velká výzva pro diplomaty. Musí umět vyprávět příběh a přitom ho vměstnat do 140 znaků. Musí být více spontánní a méně sešněrovaní protokolem. Musí začít navazovat spojenectví i mimo tradiční diplomatické kruhy.  A přitom všem se musí vyhnout špionáži a dalším nástrahám, které v digitálním světě číhají. Takže vzhůru na internet, digitální Metternichové a Talleyrandové!

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama