Rozvojová pomoc řeší příčiny, nejen důsledky, migrace

Téma migrace otřásá Evropou. Diskutují o něm politici, úředníci, ba i lidé doma či na ulici. Kladou si přitom otázku: „Co se s tím dá dělat a lze vůbec migrační vlnu zastavit?“. Odpovědi expertů spadají do dvou táborů. První vidí problém v cílových zemích, v tzv. pull faktorech. Evropské sociální systémy jsou příliš štědré. Vnější hranice Evropy jsou příliš průchodné. Vlnu uprchlíků tak nejlépe zastavíme reformou našich bezpečnostních systémů a pevnější ochranou hranic.

Druhý tábor hledá příčiny v domovských zemích migrantů, tj. soustředí se na tzv. push faktory. Terorizmus, občanské války, ale i přírodní pohromy a chudoba vytlačují lidi z jejich domovů. Přitom rozlišujeme politické a jiné migranty. Političtí uprchlíci jsou ohroženi na životech, prchají před válkou a mají právo na azyl. Zatímco ekonomičtí migranti většinou odcházejí ze zištných důvodů. Nejsou to však oni, kdo zasluhují opovržení, nýbrž pašeráci lidí, kteří na jejich zoufalství bezostyšně vydělávají.

V reálném životě se navíc různé motivy často míchají. Jak odlišíme chudého Eritrejce, který prchá před politickým pronásledováním, od stejně chudého Etiopana, který odchází v důsledku sucha a hladu? Dokud uprchlíci ze Sýrie doufají, že se po skončení konfliktu vrátí do svých domovů, nejspíše zůstanou v sousedních zemích. V Turecku, Libanonu či Jordánsku opravdu najdeme miliony takových uprchlíků. Další statisíce však již ztratili naději a míří do Evropy. Jsou to ještě političtí uprchlíci, nebo již ekonomičtí?

Všichni jsme přišli z Afriky

Historie migrace začala v Africe.

Migrace je globální fenomén, který provází lidstvo od prapočátků. Bez migrace bychom stále žili někde ve východní Africe, kde se zrodil lidský druh. Bez migrace by nevznikly Spojené státy americké. Naše „vyspělá“ západní společnost v minulosti sama organizovala nucené přesuny lidí, jako byl obchod s otroky. Proto bychom měli prokázat více pokory a umět dnešní vlnu migrace zasadit do kontextu. Asi 3% obyvatel planety žijí v zemích, kde se nenarodili. Toto číslo není v historii nijak výjimečné a s pokračující globalizací bude spíše narůstat. Nicméně vztah mezi rozvojem a migrací není přímočarý a potřebujeme mu lépe rozumět.

Úplně nejchudší lidé, kteří žijí s méně než dolarem denně, většinou neemigrují. Nemají na to peníze ani kontakty – všechen čas věnují holému přežití. S růstem ekonomické úrovně se ovšem lidem otevírají obzory. Kdykoliv jsou aspirace lidí po lepším životě vyšší, než jejich možnosti uplatnění v místě, budou někteří odcházet. To ale nemůže být důvodem kolem nich vytvořit jakýsi „globální apartheid“ a trvale je držet ve stavu chudoby. Právo na luxus jistě neexistuje, avšak každá lidská bytost má právo na důstojný život. V určité fázi rozvoje se navíc emigrace zpomalí a přijde imigrace, kdy se mnozí začnou vracet domů. Přinesou s sebou nejen finanční kapitál, ale i nabyté zkušenosti a hodnoty. Světová banka odhaduje, že tento bod zlomu nastává kolem příjmu 15 dolarů na osobu na den.

Hlavním cílem rozvojové spolupráce je odstranit extrémní chudobu. Rozvojová spolupráce pomáhá vést důstojný život v místě – zajistit přístup ke zdraví, pitné vodě a vzdělání. To však samo o sobě migrační proud nezastaví. Je třeba také nastartovat růst a přehoupnout tyto země přes pomyslný bod zlomu. Nestačí pouze investovat do vzdělání, protože pokud vzdělaní lidé nenajdou slušnou práci, budou odcházet tím spíše. Rozvojová spolupráce proto musí podporovat také demokratické instituce, podnikatelské prostředí a tvorbu pracovních míst. Zvláštní pozornost vyžadují postkonfliktní či klimatickou změnou postižené země, ve kterých je situace stále křehká.

Rozvoj jako nejlepší prevence

Vztah mezi rozvojem a migrací není lineární.

Ve válce jsou ohroženy lidské životy, je ale extrémní chudoba o tolik snesitelnější? Chudoba neznamená jen nedostatek peněz, ale i hlad, nemoci, strach a beznaděj. Extrémní chudoba také zabíjí – dokonce více než všechny občanské války a teroristické útoky dohromady. Vloni v rozvojovém světě zbytečně zemřelo 6,3 milionů dětí kvůli porodním komplikacím, podvýživě či špatné vodě. Stejně tak 3,5 miliónů chudých lidí zemřelo na AIDS, tuberkulózu a malárii, které jsou ve vyspělém světě běžně léčitelné.

Zatímco 200 tisíc mrtvých v Sýrii považujeme za tragédii, milióny mrtvých v Africe se zdají jen neosobní statistikou. Pokud se nám nelíbí, že se tito lidé vzepřou osudu a migrují do Evropy, musíme reagovat rozumem, ne emocemi. Nestačí poskytovat humanitární pomoc do uprchlických táborů, protože tím situaci jen na chvíli stabilizujeme, ale nevyřešíme. Nestačí pouze posilovat bezpečnostní opatření na vnějších hranicích a přenášet břemeno na tranzitní země. Skutečné příčiny krize jsou a zůstanou v místě původu. Platí více než jindy, že prevence vyjde levněji, než hašení požárů. Proto i česká rozvojová pomoc přispívá k prevenci migrace. Posuďte sami na konkrétních příkladech:

• Kdybychom v odlehlých venkovských místech Etiopie nevyvrtali zdroje pitné vody a nebránili erozi půdy, přestěhovali by se tito lidé do větších měst, poté do hlavního města a poté možná i dále.
• Kdybychom nepomáhali drobným farmářům v Afghánistánu zvýšit produkci a odbyt tradičních potravin, nejspíše by začali pěstovat opium a snáze podléhali talibanské ideologii, před kterou prchají tisíce Afghánců.
• Kdybychom nepostavili solární elektrárnu v Palestině, neměli by místní dílny elektřinu a tím by mladí Palestinci ztratili práci a možná i víru v mírovou budoucnost.
• Kdybychom v Moldavsku nepomohli zřídit centrum pro navrátivší se migranty, zůstali by tito lidé vyloučeni ze společnosti a nejspíš by znovu hledali štěstí na Západě.
• Kdybychom nepomáhali Srbsku a Kosovu s jejich ekonomickým rozvojem, nemohly by tyto tranzitní země ušetřit prostředky, které nyní potřebují na zvládání migrace.
• Kdybychom nepomáhali s porodní péčí v Zambii, měly by kvůli vyšší úmrtnosti tamní rodiny tendenci mít stále více dětí s dalšími důsledky pro pohyb populace.

Nejvyšší počet uprchlíků od konce studené války.

To vše jsou příklady, že česká rozvojová pomoc efektivně potírá chudobu, dává lidem budoucnost v jejich domovech a tím předchází nežádoucí migraci. Již dříve se Česko zavázalo zvýšit rozvojovou pomoc na 33 haléřů z jedné stokoruny. Ve skutečnosti dáváme pouze třetinu, tj. 11 haléřů ze stokoruny. Obranná a integrační opatření, budovaná u nás doma, vyjdou mnohem dráže. Proto chceme v rozvojové spolupráci dělat více a lépe. Potřebujeme k tomu nejen dostatek peněz, ale i promyšlenou strategii. S veřejnými prostředky přitom zacházíme efektivně a projekty podrobujeme nezávislým evaluacím.

Možná Vám v seznamu projektů chybí Sýrie, odkud pramení současná krize. Syrskou krizi bohužel nevyřešíme ani sebevětším objemem peněz, nýbrž pouze diplomatickým jednáním, podpořeným vojenskou silou. Prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí zatím pomáháme humanitárně, např. v uprchlickém táboře Zaatari v Jordánsku. Čas rozvojové spolupráce přijde po konci války, až se obyvatelé budou vracet do zničené země. Západ nesmí opakovat chyby z Iráku, Afghánistánu a Libye, kde příliš spoléhal na rychlé vojenské řešení a málo na vytrvalou podporu občanské společnosti, politické transformace a fungující ekonomiky.

Dobrá, nebo špatná migrace?

Remitencem jsou silným a stabilním zdrojem.

Migrace není černobílý fenomén. Existuje tzv. cirkulární migrace, kdy se cizinci u nás usadí jen nakrátko, aby následně zúročili nabyté znalosti u sebe doma. Věděli jste, že podle údajů OECD z Česka předloni odešlo 31 tisíc lidí do zahraničí, což bylo více než k nám přišlo? Věděli jste, že 96% přírůstku našeho obyvatelstva, díky čemuž nevymíráme a nestárneme tak rychle, bylo díky migraci? Věděli jste, že cizinci ze své práce a podnikání v Česku poslali do domovských zemí 18 miliard korun, což je čtyřikrát více než celá česká pomoc rozvojovým zemím?

Není pouze špatná migrace a pouze dobrá migrace. Tím spíše potřebujeme moderní migrační politiku, která bude tento fenomén pojímat komplexně, včetně vazby na rozvojovou spolupráci. Pokud si budeme při imigraci vybírat pouze nejvzdělanější pracovní sílu, tak situaci v jejich domovských zemích ještě zhoršíme. Rozvojová pomoc není pouze o umění dávat, ale také o umění změnit chování. Věřím, že dlouhodobá a promyšlená rozvojová spolupráce nám pomůže vyrovnat se nejen s dnešní krizí, ale i budoucími krizemi, které nás ve složitém a propojeném světě ještě čekají.