Průměrný obyvatel Česka se dožije 78 let. Československo jako stát přežilo jen 75 let. Stále žije asi 500 lidí, kteří se narodili před 28. říjnem 1918, i když si ten den těžko pamatují. Proč si připomínat událost, kterou nikdo nepamatuje? A proč slavit vznik státu, který už zanikl?
Protože stát, to není jenom vlajka, znak a hymna. Nejsou to jenom vody, bory a jarní květ. Stát, to je především myšlenka. Jsou to zásady, které nás jako společenství definují. Jsou to ideály, které nám říkají, kdo jsme, kam patříme a kam jdeme.
Zatímco ostatní státy zakládali vojevůdci, Československo založil filozof. Tomáš Garrigue Masaryk. Co nám jeho myšlenky říkají po sto letech? Jak by Masaryka přijala dnešní internetová a internetem polarizovaná generace?
Byl Masaryk pravdoláskař?
Kdyby slyšeli, že „demokracie spočívá na zásadách humanitní mravnosti“, asi by ho zařadili mezi pravdoláskaře. Kdyby slyšeli, že „slušný člověk pomáhá vždy tomu, kdo toho nejvíc potřebuje“, šmahem by ho označili za sluníčkáře. A kdyby slyšeli, že „nerovnost mezi mužem a ženou není od přírody, ale vyvinula se historicky“, považovali by ho nejspíš za člena pražské kavárny. Masaryk byl zvyklý jít proti proudu. V době hilsneriády šel proti primitivnímu strachu z cizího, v kauze rukopisů proti sofistikované krádeži historie. Ostatně „nebát se a nekrást“ bylo jeho životním krédem.
Historická srovnání pokulhávají, zvlášť když jsou sto let stará. Reálie tehdejší doby nelze přenášet do současnosti. A dnešní morálku nelze aplikovat na tehdejší dobu. Ani první republika nebyla dokonalá. Poznala korupci, politikaření, bankovní skandály i dělnické stávky. Přesto na ni vzpomínáme jako na společensky vyspělou zemi, postavenou na ideálech demokracie a humanizmu.
V průběhu uplynulého století jsme o tyto ideály několikrát přišli (září 1938, únor 1948, srpen 1968), abychom se k nim zase vrátili (květen 1945, jaro 1968, listopad 1989). Naše dějiny se pohybují jako na houpačce, která má ovšem pevné těžiště v Masarykových ideálech. Alespoň dosud tomu tak bylo. Dnes se zdá, od těchto ideálů opět vzdalujeme.
I dnes spousta lidí podléhá pudovému strachu a odborná fakta odsuzují jako „fake news“. Opět se daří politikům, kteří věci veřejné neberou jako službu, ale jako zdroj příjmů. Opět se vede politikům, kteří nebojují proti strachu, ale často ho sami podněcují. Ale politici jsou odrazem nás samotných. Kolik z nás na poměry jen tiše nadává, a kolik se ozve, třeba tím, že napíše blog? Tolik k Masarykovu „nebát se a nekrást“.
České dějiny jako příběhy lidí
Masarykovo heslo „česká otázka je otázkou světovou“ vyžaduje hlubší zamyšlení. Světové dějiny doslova procházely českým územím. V Praze začala třicetiletá válka a skončila druhá světová válka. Největší bitva francouzské historie se odehrála na jižní Moravě. Rakouský následník trůnu odjel se svou českou ženou do Sarajeva z Konopiště. Mnichovská dohoda předznamenala světovou válku a komunistický puč předznamenal spuštění železné opony.
Česká otázka byla vždy spojena s dějinami světa. Masarykův triumf spočíval v tom, že světové dějiny spojil s českou otázkou. Ale sám Masaryk by to nedokázal. Historii národa nepíší jen proslovy prezidentů, ale hlavně příběhy statečných a slušných lidí. Příběhy Čechů a Češek, kteří nám i světu připomněli, kdo jsme, kam patříme a kam jdeme.
Tak jako příběh legionářů, kteří ovládli celou Sibiř, nebo příběh zlínského ševce, který ovládl celý svět. Příběh parašutistů, kteří zlikvidovali nenáviděného nacistu, a příběh vypálené vesnice, jejíž jméno rodiče po celém světě dávali svým dcerám. Příběh Masarykova syna, jehož boj proti komunizmu skončil pod okny koupelny, a příběh právničky a matky, jejíž boj skončil na popravišti, i přes protesty Alberta Einsteina. Příběh studenta, který se snažil vzbudit plamen vzpoury proti okupaci. Tragicky a marně, ne však beznadějně. Aby později z této naděje vzešel příběh dramatika, který se z politického vězně stal populárním prezidentem.
Existuje zkouška, kterou by Česko ve své historii a na svém území neprošlo? Zažili jsme skoro vše. Náboženské války, reformaci i protireformaci. Selhání kolektivní bezpečnosti, anexi území i okupaci. Popravy nevinných, vypálení vesnic i vyhnání obyvatel. Nacizmus i komunizmus. Emigraci i cenzuru. Boj disidentů s totalitní mocí. Svět doslova hltal české příběhy a nemohl nepřát malé zemi uprostřed Evropy v jejích těžkých zkouškách.
Klid před bouří
Po sametové revoluci a návratu do Evropy jakoby české dějiny skončily. Už neprožíváme velké příběhy. Zaplaťpánbůh, dalo by se říct. Ovšem svět velké příběhy prožívá stále. Stále zuří války ve jménu náboženství. Stále jsou vypalovány vesnice a vyháněny miliony lidí. Kolektivní bezpečnost stále selhává tváří v tvář anexi území suverénních států. Občané v různých koutech světa stále bojují proti cenzuře, útlaku a totalitě. Někteří tím, že se upalují.
Po staletích bouří je střed Evropy klidným místem. Ale jak dlouho se můžeme schovávat ve zdánlivém bezpečí české kotliny? Naše dějiny nás poučily, že se nesmíme uzavřít do sebe. Musíme se starat o dění kolem sebe i nad sebou, jinak jsme odsouzeni prožít své dějiny znovu. Bohužel jsme zpohodlněli a co víc, ztratili jsme vůli psát velké příběhy.
Nalijme si čistého vína, nebo spíš hořkého piva. Svět už dávno nehltá české příběhy s úžasem. I přes drobné úspěchy naší diplomacie svět najednou tápe, kdo jsme, kam patříme a kam jdeme. Zahraniční partneři nás v lepším případě považují za vtipálky, kteří se vozí zdarma, v horším za sobecké šašky, kteří společný vůz vykolejují. Švejkova lidová (čti vulgární) ironie zvítězila nad Masarykovou vznešenou (čti povýšeneckou) odpovědností a Havlovou idealistickou (čti naivní) solidaritou.
Jistě, některé národní vlastnosti – despekt k autoritám a k církvi, tiché vlastenectví, ironický humor a přizpůsobivost – nám pomohly přežít staletí bouří. Avšak, co nás v neklidné době zdobilo, to nás v době klidu hyzdí. Odpor k autoritám se změnil na odpor k faktům, duchovní sekularizmus se změnil na spotřební materializmus, tiché vlastenectví na hlasitou xenofobii, přizpůsobivost na apatii a humor na cynizmus.
Demokracie je úsilí proti nadpráví
Čím je dán náš despekt k autoritám, nezájem o duchovní hodnoty a okolní svět? Není to tím, že jsme postupně zdecimovali šlechtu, církev, inteligenci, živnostníky? Každého, kdo vynikal nad všední ubohost a připomínal nám ubohou všednost. Během sta let z Česka uteklo nebo bylo vyhnáno mnoho schopných lidí. Nelze paušalizovat, ale většinou utíkali ti, co měli vůli něco získat, a zůstávali ti, co měli strach něco ztratit. Ne náhodou se volební výsledky krajanů v zahraničí tolik liší od výsledků u nás doma.
Jistě, stále máme skvělé jedince, které svět obdivuje – doktory, vědce, umělce, občas sportovce. A vedle nich máme nové modly – zbohatlíky, takzvané celebrity a mediální exhibicionisty. Ale jací jsme jako společnost? Materiálně se nám daří a ekonomická čísla máme nejlepší v historii. Ale úspěch společnosti jako celku nemůžeme měřit jedním průměrným číslem. K čemu je růst ekonomiky, když slabším lidem nerostou mzdy? K čemu jsou otevřené hranice, když si nemůžou cestování dovolit? A k čemu je demokracie, když hlas těch dole není slyšet?
Nemyslím, že by se většina lidí chtěla vrátit do komunizmu. Ale z českého kapitalizmu musejí být právem zklamáni. Lidé jsou ochotni přijmout nerovnost bohatství, pokud bohatí zbohatli čestně a chudí mají šanci také zbohatnout. Co ale lidé nemohou přijmout, je nerovnost šancí, nespravedlnost a nerovnost před zákonem. Jako když jsou drobní neplatiči drceni exekucemi, zatímco vlivní boháči se trestům s výsměchem vyhýbají.
Z pocitu nespravedlnosti pramení vše ostatní. Dokonce i tolik propírané odmítání cizinců. Dovolím si tvrdit, že většině lidí snad nevadí cizinci jako takoví. Spíše jim vadí, že potřeby cizinců dostávají větší mediální pozornost, než potřeby jich samotných. Vadí jim, že se stávají druhořadými obyvateli ve vlastním státě. Ovšem i pro ně má Masaryk vzkaz: „demokracie je úsilí proti nadpráví“. A tak jdou volit a volí ty, kteří jim slíbí boj proti nadpráví, i když třeba falešný.
Národ bez vize, národ bez budoucnosti
Jak vidno, Masarykovy ideály jsou po sto letech stále živé a stále naléhavější. Dosud jsme se dívali sto let zpátky. Co ale uvidíme za sto let dopředu? Bude v té době ještě Česko existovat? Vždyť Československo přežilo jen 75 let. Neztratíme se v novém světě, který bude méně nacionální, méně maskulinní a méně evropský? V roce 1920 se Československo podílelo na světové populaci 0,7%, dnes je podíl Česka pouze 0,14% a do konce století tento podíl klesne na 0,07%.
Někdo říká, že vrchol národního obrození a vzepětí jsme zažili na přelomu 19. a 20. století. Jiní tvrdí, že vrchol české státnosti přišel už ve 14. století a od té doby to s námi jde z kopce. Já však věřím, že nejlepší období českých dějin žijeme právě tady a teď, a že to může být ještě lepší. Můžete mě považovat za vizionáře, nebo za snílka. Ale to byl i Masaryk, když na začátku války snil o novém státě.
Svou vizi stavím na spravedlnosti, statečnosti a slušnosti Češek a Čechů (stejně jako Moravanů a Slezanek), kteří budou chtít opět psát své příběhy. A nemusí jít hned o příběhy s velkým „P“. Stačí každodenní drobnosti, jako když starší oděv nevyhodíme, ale věnujeme na charitu. Nebo se na ulici zastaneme slabšího, na kterého někdo sprostě pokřikuje. Nebo, a to je mnohdy nejtěžší, dokážeme vyslechnout toho, kdo má na věc jiný názor než my.
Při snění o Česku v roce 2118 mě ze spaní budí tři trojky. Za sto let se průměrná teplota na této planetě, tedy i u nás, zvýší o 3 stupně Celsia. Během sto let v Africe, tedy v našem sousedství, přibudou 3 miliardy lidí. A za sto let může umělá inteligence pokročit natolik, že budou prolomeny 3 zákony robotiky. Asi si myslíte, že to je vzdálené sci-fi, ale není. Dnes narozené děti tento svět ještě zažijí. Rok 2118 je stejně daleko čí blízko jako rok 1918.
Investice do Česka 2118
Moje vize je trochu jiná, než vize pánů Baťy a Babiše. Její úspěch neměřím kilometry postavených dálnic ani sílou kurzu koruny ani rychlostí internetu na vesnicích. Jistě jde o důležité věci. Ale k čemu nám bude rychlý internet, když na něm nerozeznáme pravdu od lži? K čemu nám budou nové silnice, mosty a tunely, když tím ještě více zničíme přírodu? A k čemu nám budou peníze na armádu, když největší hrozbou pro naši bezpečnost bude sucho v Africe?
Česko 2118 potřebuje chytré investice do budoucna. Potřebujeme investice do zelené ekonomiky, abychom udrželi konkurenceschopnost průmyslu a zmírnily dopady klimatických změn. Potřebujeme investice do moderního vzdělání, aby se naše děti uplatnily v postmoderním světě, ve kterém nejchytřejší bytostí už nebude HS, ale AI. Také potřebujeme investice do sousedního světa, protože jeho bezpečnost a prosperita jsou od naší bezpečnosti a prosperity neoddělitelné, bez ohledu na to jak vysokou zeď postavíme.
Masaryk nám vzkazuje, že i smělý sen může vejít ve skutečnost. Vizi spravedlivého Česka 2118 naplníme, pokud v každodenním chování každého z nás znovuobjevíme statečnost a slušnost. Statečnost pojmenovat věci pravým jménem a postavit se skutečným výzvám 21. století. Slušnost ve vztahu mezi sebou, se sebou samými, i se svým prostředím. Věřím, že se nám to společně podaří a že znovu napíšeme příběhy, na které budeme i za dalších sto let hrdí.