Reklama
 
Blog | Michal Kaplan

Máme se bát budoucnosti práce, nebo se těšit na práci budoucnosti?

Jak bude vypadat svět práce v polovině století? Budeme na pracovní pátky vzpomínat tak, jako dnes na pracovní soboty? A budeme vůbec chodit do práce v tradičním slova smyslu, nebo budeme pracovat z domova přes internet? A co když za nás budou pracovat roboti a my si budeme užívat volný čas? Ovšem bude vůbec co si užívat? Co když s prací ztratíme šanci na sebeúctu, osobní rozvoj a schopnost žít v kolektivu?

To jsou některé otázky, které si už dávno nekladou pouze autoři sci-fi povídek, ale i podnikatelé, politici a mezinárodní organizace. Mezinárodní organizace práce (ILO), která patří do systému OSN, letos oslaví 100 let od svého založení. Pří té příležitosti ILO spustilo ambiciózní projekt pod názvem „budoucnost práce“. Je nejvyšší čas, protože čelíme hned několika převratným trendům, které nám svět práce proměňují před očima.

Pět trendů, které proměňují svět práce

Bude čtvrtá průmyslová revoluce v dějinách lidstva poslední?

Prvním trendem je technologická změna. Nástup internetu, cloudu, robotizace a umělé inteligence zásadně proměňuje proces výroby, tvorby ekonomické hodnoty a zapojení lidí do tohoto procesu.

Druhým trendem je demografická změna. Populace stárne a tři pětiny lidí žijí v zemích, kde počet práceschopného obyvatelstva stagnuje nebo klesá.

Třetím trendem je globalizace. Ekonomické aktivity se organizují do globálních hodnotových řetězců a mnohé dosud interní procesy se zefektivňují formou outsourcingu.

Čtvrtým trendem jsou environmentální tlaky. Jen adaptace na klimatickou změnu v příštích letech zruší desítky miliony pracovních míst, ale zase některá nová místa vytvoří.

Pátým trendem je posun v rozdělení moci. Geopoliticky se moc přesouvá z Atlantiku do Pacifiku. Ekonomicky se moc přesouvá od malých firem k nadnárodním korporacím a od individuálních produktů ke komplexním službám provozovaných na tzv. platformách. Sociálně se moc přesouvá od vlastníků půdy a práce k vlastníkům kapitálu a myšlenek.

Komise ILO zveřejnila zprávu o budoucnosti práce.

Roste nerovnost – 26 nejbohatších lidí na světě vlastní stejný majetek jako druhá polovina lidstva. Zpomaluje se tzv. mobilita nahoru. Dědictví, ať tím myslíme majetek, nebo kontakty po bohatých rodičích, rozhoduje o úspěchu víc, než tvrdá práce. Tradiční americký sen se rozplývá a náchylnost k populizmu roste.

Zatímco první průmyslovou revoluci poháněla pára a druhou elektřina, hnacím zdrojem čtvrté průmyslové revoluce budou data. Podle sociální sítě LinkedIn patří mezi nejperspektivnější obory dneška tzv. „machine learning engineer“ a „data scientist“. Když jsem chodil do školy, tak tyto pracovní obory ještě neexistovaly.

Všechny uvedené trendy se navzájem násobí a svět práce se tříští. Jak umělá inteligence postupně vytlačuje řadu tradičních povolání, tak se pevná pracovní doba stává vzácností. Počet lidí v tzv. zakázkové ekonomice („gig economy“) dnes v USA dosahuje 35% a stále roste. Pak tu máme stále 2 miliardy lidí, hlavně v rozvojových zemích, kteří pracují v šedé ekonomice, bez jakékoliv sociální ochrany a regulace. A konečně jsou tu nezaměstnaní, kterých je asi 5% světové práceschopné populace.

Lesk a bída zakázkové ekonomiky

Zakázková ekonomika přináší transformativní změny.

Impulsem pro nástup ekonomiky na zakázku byla finanční krize z roku 2009. Firmy začaly propouštět stálé zaměstnance a po odeznění krize už je nenabíraly zpátky. Místo toho se z nich stali kontraktoři, samozaměstnanci a konzultanti, kteří pracují na zakázku. Už nechodí do práce na osm hodin denně, pět dní v týdnu. Jejich práci už neorganizují lidští manažeři, ale softwarové aplikace. Příkladem jsou taxikáři zapojení do aplikace Uber.

Mnohým lidem zakázková ekonomika vyhovuje. Mohou pracovat na částečný úvazek, tolik hodin, kolik potřebují. Mohou pracovat z klidu domova, což usnadňují další zakázkové služby, jako rozvoj jídla či nakupování přes internet.

Jiným však zakázková ekonomika vadí. Práce a tím i výdělek jsou nepředvídatelné a nejisté. Pracovní podmínky jim nikdo negarantuje. Když onemocní, nemají žádnou sociální ochranu. Firmy, pro které de facto pracují, se nezajímají ani o jejich výcvik či vzdělání.

Evropský parlament nedávno schválil přelomová pravidla na ochranu pracovníků v zakázkové ekonomice. Tito pracovníci by od prvního dne měli znát podmínky své práce, jako je standardní pracovní čas či náhrada za pozdní zrušení práce. Zakázkoví pracovníci by neměli být diskriminováni oproti řádným zaměstnancům například tím, že musí neustále znovu a znovu procházet zkušební lhůtou. Firmy, které tyto pracovníky najímají, by jim také neměly zakazovat pracovat pro jiné firmy, jak se mnohdy děje (tzv. klauzule exkluzivity).

ILO má mezi organizacemi OSN unikátní tripartitní strukturu.

Evropská unie je tradičně v sociálních otázkách pokroková. Ostatní regiony světa to mohou vidět jinak. Pro řadu rozvojových zemí jsou nižší standardy ekonomickou výhodou, která přiláká zahraniční investice. Ovšem existují limity, jako je dětská práce, pod kterou by neměla jít žádná země. Právě proto ILO před 100 lety vznikla a právě proto letos přijme přelomovou deklaraci o budoucnosti práce. ILO je tripartitní organizace, takže shodu musí najít nejen jednotlivé regiony světa, ale hlavně všichni sociální partneři, tj. vlády, zaměstnavatelé a odborové svazy.

Firmy se již připravují, ale co státy a zaměstnanci?

Zajímavý je pohled firem, které se na budoucnost práce již prakticky připravují. Průzkum Světového ekonomického fora (WEF) vypočítává schopnostmi, které se dají nejsnáze automatizovat a nebudou už tolik potřeba: manuální preciznost a vytrvalost, paměť, verbální a sluchové schopnosti, čtení, psaní a počítání, kontrola kvality a bezpečnosti práce, koordinace a správa času. Na druhém konci jsou perspektivní schopnosti, které sebechytřejší stroje zatím nenahradí: kreativity, originalita, kritické myšlení, emoční inteligence a sociální vliv.

Firmy vyžadují od lidí (či robotů) nové schopnosti.

Z těchto emočních a sociálních schopností vyplývá, že budoucnost práce bude otevřenější pro ženy, které pro ně mají lepší dispozice. Dnes má práci pouze 48% žen, v porovnání se 75% mužů. Mezera existuje i v odměňování žen za srovnatelnou práci. Ale nakonec jak ženy, tak muži se budou muset novým schopnostem naučit. Velkou výzvou do budoucna bude změna vzdělávacích systémů, protože polovina dětí, které začínají chodit do školy, bude pracovat v oborech, které dnes ještě neexistují. Vzdělání, výcvik a rekvalifikace tak budou muset být celoživotní.

I přes sebelepší vzdělání a rekvalifikaci ale nakonec všichni lidé uplatnění na pracovním trhu nenajdou. Pracovních míst bude ubývat. To postihne různé vrstvy různě.  Nejvíce to postihne tzv. bílé límečky (2/3 kancelářských míst se ztratí), tj. tradiční střední třídu. To také může vysvětlovat, proč v řadě zemí narůstá nespokojenost střední třídy. Jedním z řešení, za které by se nestyděl ani Karl Marx, je základní příjem („universal basic income“). Ten by měl zajistit důstojný život pro všechny, ať již pracují, či nikoliv.

Důstojná práce patří mezi Cíle udržitelného rozvoje.

Někteří lidé namítnou, že na nezaměstnanosti, byť dobře placené, není nic důstojného, když tím lidé ztratí sebeúctu. Jiní se budou radovat z nové utopie, kde za nás všechnu práci udělají stroje a my si budeme užívat volný čas. Soudím že realita bude někde napůl. Místo automatizace dojde spíše k augmentaci, tj. rozšíření lidských schopností. Stroje nenahradí lidskou práci úplně a lidé se budou muset naučit se stroji žít a pracovat. A co vy? Bojíte se budoucnosti práce, nebo se těšíte na práci budoucnosti?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama