Reklama
 
Blog | Michal Kaplan

Jakou roli sehrála Ženeva při vzniku Československa?

Tři osobnosti – Tomáš Garrique Masaryk, vůdce zahraničního odboje a první prezident, Edvard Beneš, ministr zahraničí a druhý prezident, Karel Kramář, vůdce domácího odboje a první předseda vlády. Dva mezníky – 6. červenec 1915, pětisté výročí mučednické smrti Jana Husa, a 28. říjen 1918, vznik samostatného Československa. Jedno místo – Ženeva.

Co se v těchto přelomových dnech na břehu ženevského jezera odehrálo? Jak Ženeva ovlivnila  trojici velikánů československého odboje? A jak se jejich vztahy promítly do vzorců chování mladé republiky? Do vzorců chování, se kterými se naše politika a společnost potýká v podstatě dodnes.

Kramář se s Masarykem znali dávno z mladočeské strany. Avšak na začátku války se jejich cesty rozdělily. Masarykova manželka Charlotta byla Američanka, Kramářova choť Naděžda byla Ruska. Masaryk byl liberální světoběžník, Kramář více spjat s domovem. To trochu vysvětluje, proč Masaryk po vypuknutí války odešel do exilu, zatímco Kramář zůstal v Praze.

Beneš byl z trojice nejmladší, nicméně osvědčil značný organizační talent. Tím si zasloužil vstupenku do Maffie, užšího vedení domácího odboje. Hlavou Maffie nebyl nikdo jiný než Kramář. Ovšem ambiciózní Beneš vsadil na loajalitu k Masarykovi. Údajně to byl Beneš, který roznesl Kramářova slova, že “nemá čas se válet v hotelích”. Tím byl poprvé vražen klín mezi dávné přátele.

S Husem a železem proti Rakousku

Masaryk na balkónu hotelu Richmond (zdroj: Vojenský historický ústav Praha).

V kterých hotelích se to měl Masaryk válet? Začátkem roku 1915 se přesunul s Říma do Ženevy, konkrétně do hotelu Richmond u jezera. To v sobě mělo velkou logiku i symboliku. Ženeva jako centrum reformace byla přezdívána “protestanský Řím”. Švýcarsko byla neutrální země, ale přitom ne příliš daleko od Prahy. Zahraniční odboj tak mohl s Prahou komunikovat, často s použitím špionážních triků, za které by se nestyděl ani agent 007.

Koncem jara 1915 ale začalo být domácímu odboji pěkně horko. Kramář byl zatčen rakouskou policií za protistátní činnost. Když byl zatčen i jeho druh Rašín, Mafie se rozpadla a Beneš urychleně emigroval. V Ženevě si s Masarykem rozdělili role: Masaryk bude za samostatnost Československa lobovat v Londýně, Beneš v Paříži.

Ještě předtím pronesl Masaryk svůj slavný projev. Stalo se tak 6. července 1915 v ženevském Sálu reformace. Předřečníkem mu byl francouzský bohemista a historik Ernest Denis. Masaryk vystavěl paralelu mezi Husem, reformací a bojem Čechů za nezávislost proti habsburské protireformaci. Projev zakončil slovy “budeme proti Rakousku bojovat, třeba i železem”.

Uvážíme-li, že se narodil jako katolík německy mluvící matce, šlo o pozoruhodné vyvrcholení Masarykovy životní proměny. Někde tam leží kořeny antiklerikalizmus nového státu, který se od té doby táhne českou (ne tak slovenskou) politikou. Šlo také o dosti troufalé vyhlášení války od někoho, kdo zatím neměl legitimní vládu ani nedisponoval žádným vojskem. A právě tímto směrem po zbytek války s Benešem neúnavně pracovali.

Lev Sychrava vydával v Ženevě časopis „Československá samostatnost“ (zdroj: Antikvariát Brno)

Benešovy počáteční kroky v Paříži nebyly snadné, než mu svými kontakty na vojenské a diplomatické špičky pomohl Štefánik. Francouzům, Britům a Američanům bylo třeba vysvětlit, proč má ve středu Evropy vzniknout nový stát. Cíl zůstal, ale taktika se přizpůsobovala vývoji na frontě. Na spojence nejvíce zapůsobily československé legie a strach ze šíření bolševické revoluce.

Některé argumenty bylo třeba trochu přikrášlit. Zatímco obnovení samostatnosti zemí Koruny české spočívalo na teritoriálním principu, oddělení Slováků od zemí Koruny svatoštěpánské stálo na národnostním principu. Tím bylo zaděláno na etnické problémy s Němci a dalšími menšinami, stejně jako na nevyrovnaný vztah Čechů a Slováků, které později přispěly k zániku první, respektive druhé republiky.

Ostatně dodnes trochu tápeme, zda svou zemi identifikujeme na občanském, nebo národnostním principu. Kdo je a není Čech? Ten, kdo neskáče s davem při oslavách sportovního vítězství? Ten, kdo se narodil česky mluvícím rodičům? Nebo občan, který žije na území České republiky a řídí se jejími zákony? Ale zpátky do období, kdy se republika teprve rodila. A zpátky do Ženevy.

Vysoká hra nízko nad jezerem

Je 26. října 1918 a jsme v zakouřeném salónu hotelu Beau-Rivage, který sousedí hned s hotelem Richmond. Začíná přelomová schůzka domácího odboje, vedeného Kramářem, s exilovou vládou, reprezentovanou Benešem. Masaryk se jednání neúčastnil, protože pobýval v zámoří. Bylo mu jasné, že hlavní slovo v poválečném uspořádání Evropy budou mít Spojené státy americké a že to bude na základě 14 bodů prezidenta Wilsona.

Ženevská schůzka měla dohodnout zásadní parametry, například zda Československo bude republikou, či monarchií. A také mělo dojít k rozdělení funkcí, o což v české politice jde vždy až na prvním místě. Masarykova a Benešova exilová vláda sice byla prozatímně uznaná vítěznými spojenci, ale za delší konec provazu zdánlivě tahala Kramářova delegace Národního výboru z Prahy.

Dobová zpráva o propuštění Kramáře z vězení (zdroj: Národní listy)

Kramář byl hrdinou národa a symbolem útlaku, který zažívali všichni doma. Byl odsouzen k trestu smrti, ale spolu s Rašínem byl propuštěn díky amnestii nového císaře Karla. Ten se snažil monarchii zreformovat. Čeští poslanci vídeňského sněmu se dokonce účastnili jeho korunovace, ač od toho byli exilem zrazováni. Sám Masaryk byl z Říšské rady vyloučen, a tak koncem války nezastával žádnou oficiální funkci.

Císař Karel tajně jednal s Francií o separátním míru, což bylo za pestrých okolností, v nichž hrál roli belgický důstojník Sixtus i rakousko-český hrabě Černín, vyzrazeno. Na sklonku války pak císař nabídl autonomii pro národy monarchie. To bylo přesně v duchu desátého bodu prezidenta Wilsona a úplně vše, o co domácí odboj celou válku usiloval.

U zahraničního odboje, který vsadil na kartu samostatnosti, to pochopitelně vyvolalo znepokojení. Proto Masaryk 18. října ve Washingtonu spěšně sepisuje republikánsky laděnou Deklaraci nezávislosti Československa. Dostává tak svým slovům ze Sálu reformace, že bude proti Rakousku bojovat železem, i když nakonec bylo jeho hlavní zbraní železné pero.

Delegace českých zástupců odjíždí 25. října vlakem z Vídně do Ženevy. Děje se tak v době rozkladu císařské autority, proto ani nemají problém dostat od rakouských úřadů pasy. O významu cesty svědčí fakt, že se na ní vydávají nejzasloužilejší členové odboje jako Kramář a Klofáč. V Praze za sebou nechávají mladší kolegy jako Rašína a Švehlu, kteří se pak touto shodou okolností proslaví.

Obraz zachycující jednání v hotelu Beau-Rivage (zdroj: Vojenský historický ústav Praha)

Většina odboje očekávala konec války až na jaře 1919, ovšem události koncem října 1918 nabraly rychlý spád. Večer 27. října rakouský ministr zahraničí Andrássy přijímá podmínky prezidenta Wilsona. Když se to druhý den ráno dozvídají Pražané, berou věci do svých rukou. Švehla, Rašín a další “muži 28. října”  vyhlašují Československo. A také vyhlašují, že až do přijetí ústavy Národním shromážděním bude veškerou moc držet Národní výbor.

I když před sto lety neexistoval internet, zprávy z Prahy se do Ženevy šířily rychle. Narušily poklidné jednání o tom, co se stane, až válka někdy přes zimu skončí. Poslední události mohly zvlášť zneklidnit Beneše, který však předvedl jeden ze svých životních řečnických výkonů. Vylíčil své diplomatické zásluhy – exilová vláda je všemi spojenci uznaná, Československo se bude účastnit mírové konference na straně vítězů a v podstatě si může samo určit své hranice.

Na Kramáře udělá Benešova řeč silný dojem, takže se nezmůže na vzdor. V tu chvíli je zapomenuta i jím prosazovaná monarchie pod ruským carem. Československo bude republikou, jak už vyhlásil Masaryk o deset dní dříve. Zbývá už jen drobnost, a to rozdělit funkce: Masaryk prezidentem, Kramář předsedou vlády, Beneš ministrem zahraničí, Štefánik ministrem války.

A pak rychle zpátky do Prahy, aby delegace Národního výboru stačila zažít alespoň odlesk euforie a slávy. Masaryk a Beneš mají natolik suverénní pozici, že do Prahy nespěchají. Masaryk se do vlasti vrátí triumfálně až těsně před vánoci 1918. Beneš ze Ženevy zamíří rovnou do Paříže na přípravná jednání versailleské mírové konference.

Přátelství a rivalita až za hrob

V Ženevě zanechal stopy i Masarykův syn Jan. (Zdroj: Beseda Slovan)

Ve Versailles se opakuje scénář z Maffie. Ačkoliv hlavou delegace je Kramář, za nitky tahá mladší Beneš, který využívá řadu diplomatických kontaktů z exilu. Beneš si stěžuje na Kramáře u Masaryka: „Je nemožný“. Emociálně založený Kramář to nese těžce. Nutno dodat, že částečně vlastní vinou. Zatímco pragmatický Beneš posiluje postavení mladé republiky, Kramář se upíná k nereálné intervenci v Rusku.

Národní shromáždění poděkuje za hájení zájmů na mírové konferenci pouze Benešovi, ale opomene Kramáře. Během Kramářovi nepřítomnosti v Praze ho dokonce sesadí z funkce premiéra, když sestaví novou vládu, ve které dominují agrárníci a socialisté. Jak vidno, už v mladých letech první republiky vznikaly vzorce chování, které se v moderní české politice objevují dodnes.

Kramář zahořkne, a i když zaujímá řadu protokolárně významných funkcí, navždy zůstane ve stínu svého vzoru Masaryka a jeho přičinlivého žáka Beneše. Když na pohřbu Charlotty Masarykové čeká Kramář v zástupu smutečních hostů, snad rozrušený prezident kolem něj projde, aniž by mu podal ruku. Kramáře to opět raní, i když na sklonku života se jeho vztah s prvním prezidentem usmíří.

Významným představitelem odboje byl i Alois Rašín, pozdější ministr financí.

Ne však vztah s Benešem, se kterým se soudí v bizarní arbitráži o právo na pomluvu. Kramář o Benešovi prohlásil: „Prostředky jeho politiky budí mravní odpor“. Beneš zase kontroval: „Pan Kramář deset let mluvil, zatímco já pracoval. Až promluvím já, bude stačit jediný den a tento konflikt bude vyřízen“.

Konflikt však vyřízen nebyl  a přenesl se až „za hrob“. Když Kramář v roce 1937 umírá, je to pouhé dva dny před narozeninami prezidenta Beneše. Nastává protokolární zmatek. V Praze se mísí smuteční prapory za kdysi hrdinu českého národa a oslavné prapory za prezidenta, který svůj národ brzo přivede k hořkému zklamání.

Druhý den po pohřbu přinese v tichosti paní Hana Benešová na Kramářův hrob kytičku. Tím se uzavírá sága tří velikánů první československé republiky, jejichž dráhy se osudově prolnuly také na březích ženevského jezera. I když se vlastně tak úplně neuzavřela, neboť její dozvuky nacházíme v české politice a společnosti dodnes.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama