Reklama
 
Blog | Michal Kaplan

Hledání rozvojového grálu v průběhu historie (1. díl)

John a Mary žili koncem 18. století ve střední Anglii. Celé dny pracovali na poli, které jim nepatřilo, a sotva uživili svých šest dětí, z nichž dvě se ani nedožily dospělosti. Ve svém dřevěném přístřeší a v prostých hygienických podmínkách usínali každou noci se strachem o budoucnost. Pokud jde o délku života, příjem kalorií a fyzickou bezpečnost, neměli se John a Mary o nic lépe než lidé ve starověku či době kamenné. Během pár generací se však podmínky života zásadně změnily. Některé z dětí Johna a Mary odešly pracovat do továrny ve městě. Někteří vnici získali vzdělání nebo se vyučili. Nejbystřejší z pravnuků Henry dokonce vystudoval univerzitu a stal se úspěšným obchodníkem. Henry bydlel v kamenném domě s přístupem k vodě a kanalizaci. Ve svém volném čase četl knihy a usrkával čaj dovezený z Indie. Díky rozvoji dopravy mohl cestovat a poznat cizí krajiny. V polovině 19. století se tak Henry v mnohém podobal dnešnímu západnímu člověku, který žije delší, spokojenější život a těší se z výdobytků moderních technologií. Johna a Mary dělily od jejich pravnuka Henryho jen tři generace, ale ve skutečnosti je dělila propast dvou různých světů. Stejná propast, která dnes dělí bohaté Evropany od chudých lidí v Africe. Abychom pochopili příčiny této mezery a možnosti jejího překonání, musíme se nejprve vydat po stopách Johna, Mary, Henryho a milionů dalších lidských duší do dávné minulosti.

Přírodní éra aneb všichni chyceni v Malthusově pasti

Po tisíce let bylo lidstvo chyceno v pasti chudoby

Trvalo tisíce let, než  někdy kolem roku 1800 počet obyvatel na Zemi dosáhl jedné miliardy. Do té doby se rozvoj lidské společnosti řídil přírodními zákony, které popsal T. R. Malthus. Hlavním regulačním prvkem byla demografie, tj. porodnost a úmrtnost, díky nimž se životní úroveň po staletí prakticky neměnila. K technologickému pokroku samozřejmě docházelo, nicméně ten měl za následek pouze zvyšování počtu obyvatel. Člověk žil v souladu s přírodou, hlavními výrobními faktory byly lidská síla a půda. Produkce se zvyšovala, ale stejně tak se zvyšoval počet lidí, takže průměrný příjem na hlavu stagnoval. Průměrný člověk v 18. století se neměl o nic lépe než průměrný člověk ve starověku.

Průmyslová revoluce a nadčasová role kapitálu

Nůžky mezi kapitálem a prací se znovu rozevírají

Kolem roku 1770 nastartovala v Anglii průmyslová revoluce, která se rozšířila do zbytku Evropy a severní Ameriky. Proč k ní došlo zrovna tam a tehdy, je stále tak trochu záhadou. Ekonomové znají Malthusův model chudoby i modely moderního růstu. Ale neumějí je spojit do jednoho uceleného modelu, který by spojitě vysvětlil tehdejší změnu. Vysvětlení nejspíše spočívá v kombinaci více faktorů – technologickém pokroku (vynález parního stroje), kulturně-náboženských vlivech (protestantská morálka), tradici právního státu (která v Anglii vzkvétala již od dob Magna Charta) a geografické poloze (splavné řeky, zdroje uhlí).

K lidem a půdě přibyl třetí výrobní faktor, který pospal K. Marx. Kapitál umožnil kumulaci úspor a jejich produktivní využití ve formě investic. Investice není nic jiného než odložená spotřeba, což ladí s protestantskou morálkou (víra v lepší život po smrti). Ekonomika se tak odpoutala od půdy a přírodních zákonů. Do té doby byli hlavní investicí do budoucna především vlastní potomci – ženám se v průměru rodilo 6 až 9 dětí (tak jako dnes v Africe). Spolu s pokrokem v medicíně a poklesem úmrtnosti vedla průmyslová revoluce i k demografické revoluci a poklesu porodnosti. Lidé byli s pomocí strojů a kapitálu schopni produkovat rychleji, než narůstal počet obyvatel, čímž poprvé v historii trvale stoupala životní úroveň.

Marx nejen popsal kapitalistický systém, ale rovněž předvídal jeho pravidelné krize. Zisky z produkce se totiž dělí mezi kapitál a mzdu. Pokud první získá převahu nad druhým, vede to ke krizi, neboť dělníci nemají dostatek kupní síly na přebytečné výrobky. Přestože Marxovo řešení v podobě třídního boje se ukázalo jako špatné a stálo miliony životů, k základnímu sporu mezi prací a kapitálem se ekonomové vrací dodnes. To dokládá i překvapivý bestseller minulého roku Kapitál ve 21. století francouzského ekonoma T. Pikettyho.

První éra globalizace a její první otřesy

Čtyři fáze demografické transformace

Jak se průmyslová revoluce rychle šířila, zkracování vzdáleností a nové vynálezy přispěly k první vlně globalizace. Západní země si podmanily zbytek světa a nastavily ekonomický model centrum-periferie. Přitom hlavním prostředkem k podmanění kolonií nebyly zbraně, nýbrž právě kapitál (mezi první akciové společnosti patřila Východoindická společnost). Mezi velmocemi byla udržována rovnováha, ovšem stále s většími problémy, jak H. Kissinger detailně popsal ve svém eposu Diplomacie .

První fáze globalizace skončila nárazem roku 1914, kdy průmyslová doba přinesla také první průmyslovou válku. V britské delegaci na Versailleské konferenci, která jednala o poválečném uspořádání, byl mladý J.M. Keynes. Roztrpčen neústupností spojenců prahnoucích po reparacích od válkou zničeného Německa sepsal jednu z nejbystřejších knih 20. století: Ekonomické důsledky míru. V ní předpověděl nastupující ekonomickou krizi i druhou světovou válku, která byla v mnohém pokračováním té první.

Keynesův systém světové ekonomiky

Odpoutání hodnoty dolaru od zlata.

V roce 1945 si již Keynes nenechal ujít příležitost. Stal se strůjcem poválečného ekonomického systému, který vešel do povědomí jako bretton-woodský systém. Byl založen na pevných směnných kurzech a vazbě amerického dolaru na zlato. Nerovnováhu v systému pomáhaly vyrovnávat dvě nové instituce: Mezinárodní měnový fond pro krátkodobé výkyvy platební bilance a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (později Světová banka) pro dlouhodobý rozvoj.

Západní Evropa se i díky zahraniční pomoci USA (Marshallův plán) rychle ekonomicky zotavovala. Politicky však již nemohla obhájit a udržet své dosavadní koloniální panství. Rok 1960 bude navždy spojen s rokem Afriky, když čtrnáct zemí získalo nezávislost na Francii. Postupně se přidávaly další země v Africe, Středním Východě i dálné Asii, takže dnes v OSN zasedá téměř 200 států. Nespokojeny s fungováním globální ekonomiky volaly rozvojové země po Novém mezinárodním ekonomickém řádu, který ovšem zapadl v dějinách studené války jako levicová utopie.

V šedesátých letech poprvé vyvstal problém rozvoje, jak ho známe dnes. První rozvojové paradigma bylo logicky založeno na pozitivní zkušenosti s Marshallovým plánem, tj. masivních investicích do infrastruktury. Co se však podařilo v západní Evropě a Japonsku, které se pouze vracely ke své vyspělosti, ukázalo se v případě rozvojových zemí, které teprve hledaly cestu k modernosti, daleko složitější. Rozvojová pomoc navíc nebyla směřována podle ekonomické logiky, ale spíše podle ideologických zájmů v rámci soupeření západního a východního bloku.

Ropný šok a rozpad bretton-woods

Blížíme se konečně k limitům růstu?

Během židovského svátku Jom Kipur v roce 1973 zahájily arabské země překvapivou válku proti Izraeli. Ten se ubránil, nicméně ekonomické důsledky války byly stejně dramatické jako ekonomické důsledky míru. Arabské země vyhlásily embargo na vývoz ropy do zemí podporujících Izrael. To vyvolalo v USA a západní Evropě ropný šok, hospodářský propad a obchodní deficit, který rozkolísal směnné kurzy. Ani největší ekonomika světa nedokázala odolat, takže prezident Nixon byl nucen vyhlásit odpoutání kurzu dolaru od zlata.

Keynesův bretton-woodský systém byl v troskách. Novým strašákem ekonomů se stala vysoká inflace. Ropný šok spolu s íránskou revolucí v roce 1978 navíc znamenal trvalé angažmá USA na Středním Východě. Dlouhodobě však ropný šok přispěl k energetické revoluci. Vysoké ceny energií totiž začaly motivovat k efektivitě spotřeby, hledání nalezišť a novým technologiím.

Tržní mechanizmus znovu ukázal svou odolnost, zatímco proroctví ekologů o vyčerpání zdrojů („limity růstu“) se ukázala lichá. Výrobní faktory jsou totiž zaměnitelné a jeden z nich – lidská fantazie a technologický pokrok – žádné limity nezná. To dokázal ekonom Julian Simon nejlépe sázkou s biologem Paulem Ehrlichem o tom, že ceny pěti libovolných kovů (Ehrlich vybral měď, chrom, nikl, cín a wolfram) budou klesat, nikoliv stoupat.

K rozvoji přispívalo i vesmírné soupeření mezi USA a SSSR, díky němuž technologický pokrok předběhl dobu možná o jedno či snad dvě desetiletí. Vojenské vynálezy postupně nacházely civilní uplatnění, jako internet nebo navigační systém GPS. Přitom USA se dařilo stále lépe, zatímco SSSR zaostával. Říkalo se, že prezident Reagan uzbrojil Sovětský svaz.

Washingtonský konsensus dominuje světu

Počet svobodných zemí se zvyšuje

Ekonomický recept Washingtonu byl jednoduchý – střídmá fiskální a měnová politika, otevřenost obchodu, deregulace a strukturální reformy. Nové rozvojové paradigma stavělo na těchto premisách a vešlo ve známost jako Washingtonský konsensus podle sídla MMF a Světové banky (zlí jazykové tvrdí, že skutečným centrem moci bylo americké ministerstvo financí, které sídlí jen přes ulici dál).

Přebytečné devizové rezervy vývozců ropy (petrodolary) zaplavily po roce 1973 finanční trh a podněcovaly půjčky rozvojovým zemím. Po zpřísnění úvěrové politiky se však řada rozvojových zemí nedokázala se svými dluhy vyrovnat. Světová banka a MMF jim předepisovaly tvrdou medicínu, která vyplývala z Washingtonského konsensu: redukci schodků rozpočtu, privatizaci, otevření ekonomiky.

Výsledkem tohoto „tržního fundamentalizmu“, jak jej nazývá bývalý hlavní ekonom Světové Banky J. Stiglitz, však bylo spíše zvýšení chudoby. Latinská Amerika dokonce zaznamenala v 80. letech ztracenou dekádu. Na otevřenost svých ekonomik později doplatili také asijští tygři, kteří v druhé polovině 90. let prošli vlastní finanční krizí. Bylo zřejmé, že Washingtonský konsensus je překonaný, a začalo hledání nového rozvojového paradigma. Geopolitické události však nabraly vlastní tempo.

Od rozpadu sovětského bloku k Rozvojovým cílům tisíciletí

Nástup rozvojových zemí v čele s BRICs.

Na podzim 1989 padla Berlínská zeď a za pár let se zhroutil celý sovětský blok. Třídní boj i nový ekonomický řád byly zapomenuty. Místo toho se začalo hovořit o triumfu tržní ekonomiky a liberální demokracie a Fukuyama dokonce hovořil o „konci historie“.

Miléniová deklarace OSN tyto ideály reflektuje a přináší osm rozvojových cílů (MDGs). Jeffrey Sachs argumentoval, že na rozdíl od investic do infrastruktury v 60. letech potřebují rozvojové země investice do školství a zdravotnictví. Miléniové rozvojové paradigma proto bylo soustředěno především na boj proti chudobě a sociální služby. Po konferenci v Riu 1992 („Summit Země“) se upevnil koncept udržitelného rozvoje – ochrana životního prostředí se vedle růstu ekonomiky a sociálních služeb stala třetím pilířem rozvoje.

Místo po Washingtonském konsensu převzal tzv. Monterreyský konsensus, nazvaný podle hostitelského města významné konference o financování rozvoje v roce 2002. Když z malého monterreyského letiště odlétal Air Force One prezidenta Bushe, chystal se na přistání speciál kubánského prezidenta Fidela Castra. Ten během plamenného vystoupení na konferenci přirovnal světový finanční systém ke globálnímu kasinu. Tehdy to všichni brali jako tradiční casterovskou rétoriku.

V něčem však měl soudruh pravdu. Banky vymýšlely složité finanční produkty, které byly stále více odpoutané od reálné ekonomiky. Bohatství Američanů spočívalo na pocitu bohatství daného virtuální cenou akcií a dalších finančních aktiv. Tento pocit bohatství živil spotřebu i za cenu úvěrů a hypoték. Amerika si zdánlivě mohla obchodní deficit dovolit, neboť dolar je hlavní světovou měnou, kterou může FED kdykoliv dotisknout. Technologický boom vyvolaný rozvojem internetu dokázal tyto nedostatky ještě na pár let oddálit. Mnozí bankéři (včetně tzv. hedge funds) podlehli dojmu, že ekonomika je perpetum mobile.

Finanční krize a nastupující trhy

Globální nerovnost jako sklenice od šampaňského

V září 2008 však zkrachovala Lehman Brothers a bublina praskla naplno. Následná finanční krize postihla především vyspělé země (USA, EU, Japonsko). Místo nich je globální ekonomika tažena čím dál více nastupujícími ekonomikami. Z jiné bankovní skupiny Goldman Sachs pochází pojem BRICS. Tyto země dnes tvoří 2/3 celosvětového ekonomického růstu. To má zpětný vliv i na nejchudší země (export ve směru Jih-Jih v roce 2012 poprvé přesáhl objem exportu Jih-Sever). Ovšem růst se zpomaluje i v zemích BRICS a kapitál, založený na levné pracovní síle, se pomalu přesouvá do dalších zemí.

Sharma proto vedle nastupujících trhů hovoří o hraničních trzích (frontier markets). Země BRICS musí přejít z extenzivního modelu růstu na intenzivní růst, jinak zůstanou uvězněny v „pasti středního příjmu“. To by např. v Číně mělo dalekosáhlé důsledky na sociální smír a politickou stabilitu. Demografické zákony opět působí, tentokrát však hrozí, že Čína zestárne rychleji, než stačí zbohatnout (v roce 2030 bude průměrný věk v Číně 43 let, zatímco v USA i díky imigraci 39 let).

Afrika je poprvé od nezávislosti zdrojem ekonomické naděje. Africké země stojí na počátku demografické transformace, kterou vyspělé země prošly již dávno. Klesá u nich úmrtnost a následně i porodnost. Jelikož pokles porodnosti se na pracovní síle projeví až za jednu generaci, zatímco pokles úmrtnosti prodlužuje produktivní věk již nyní, mají tyto země jedinečnou šanci. Zůstává pouze na nich, jak tuto „demografickou dividendu“ využijí.

Arabské jaro, radikální Islám a budoucnost demokracie

Ceny ropy a potravin jsou souběžné

Také v arabských zemích převažuje podíl mladé generace, její pracovní vyhlídky jsou však horší. To má nejen ekonomické, ale i bezpečnostní důsledky, neboť frustrovaní mladíci bez práce jsou zdrojem pro islámský fundamentalismus. Vysoké ceny základních potravin a paliv (kvůli rostoucí poptávce z BRICS a sezónní neúrodě) vedly v roce 2009 k masovým protestům v Egyptě a dalších zemích. To probudilo ve společnosti síly, které později pomohly během „arabského jara“ svrhnout diktátory, ale zároveň je uvrhnout do chaosu.

Miléniová deklarace byla postavena na ideálech demokracie a „konci dějin“. Dekáda po 9. září 2001 však byla spíše ve znamení střetu civilizací a boje proti terorizmu. Počet zemí, které se nacházejí v krizi a nejsou schopny zajistit veřejné služby (fragile states) neklesá, spíše naopak. Stále platí otřepaná fráze, že nemůže být bezpečnosti bez rozvoje, stejně jako rozvoje bez bezpečnosti.

Události arabského jara potvrzují význam demokracie, lidských práv a vlády zákona pro udržitelný rozvoj. Jak však dokázal F. Zakaria, liberální demokracie je víc než jen pozlátko svobodných voleb. Na druhé straně relativní úspěch Číny (založený na uzavřeném politickém systému a plánované ekonomice) i neschopnost západních politiků vyrovnat se s ekonomickými a sociálními problémy dostává tradiční model liberální demokracie pod tlak. Rozvoj se posunuje od čistě materiálního pokroku k transformaci společnosti. Pozornost získává přístup k rozvoji založený na právech, který obhajuje Amartya Sen.

 A co bude dál?

Při pohledu do minulosti nás fascinuje nevídaný pokrok v kvalitě života, který učinil Henry oproti svým praprarodičům. Ovšem při pohledu do budoucnosti nás musí znepokojovat, proč stále asi dvě miliardy lidí na této planetě živoří v nedůstojných podmínkách, se kterými se potýkali John a Mary. V druhé části proto navážeme na tento historický exkurs a budeme podrobněji analyzovat politické, ekonomické, sociální a environmentální trendy, které určí rámec pro rozvojovou agendu po roce 2015.  

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama